Nejsem zatím matka ani těhotná. Mým příspěvkem k příběhům pro Ivanu bude zamyšlení nad lidskými kvalitami a dozráváním a jejich místem ve zdravotnictví. Proč právě pro ni? Protože ze všech útržků, co jsem o ní slyšela, i z pověstné knížky Hovory s porodní bábou dýchá vřelost a lidský přístup k ženám, něco, co by nemělo chybět žádnému zdravotníkovi. O to víc je mi líto, co se jí stalo chtěla bych ji podpořit v tom, aby tuhle moudrost předávala dál.

Ještě moje babička se narodila doma. Měli za to, že přišla na svět mrtvá, a tak ji zabalili do pleny a dali pod stůl. Tohle novorozeně se nedalo… za chvíli začala křičet a ubezpečila tak všechny přítomné, že není mrtvá ani za mák a že se v životě neztratí. A to se také stalo. Z mojí babičky vyrostla nakonec lékařka – kožařka. Z dětství si vzpomínám, jak i na chalupu za námi téměř každý den jezdili pacienti, jestli by je paní profesorka nemohla vyšetřit. Měli k ní totiž důvěru. Vážili dlouhou cestu – a ona je neodmítla.

Dědeček, muž téhle nezdolné dámy, byl také lékař. Dvě z jejich tří dětí se rovněž vydaly na medicínu, a tak bylo celkem přirozené, že se mě babička ptala: ty taky budeš doktorkou, viď? Odolávala jsem. Přes společenské vědy mě osud zavál zpět na pole léčení, jen z trochu jiné strany, k fyzioterapii.

Od malička jsem vyrůstala v prostředí důvěry a úcty k člověku. Respekt k druhému a jeho názorům se mi zdál jako normální a správná věc. Sama jsem k doktorům moc nechodila, a když, tak jen na prevenci. O to nepříjemněji mě překvapila první návštěva u gynekologa, který se – podle mých měřítek – choval poněkud neurvale. Z lékařství se nesmí ztratit lidský rozměr, je to velký závazek, ale také setkání s druhým člověkem. Je něco divného na očekávání, že se mi lékař představí? Že si se mnou potřese rukou dřív, než se svléknu? Asymetrie vztahu tam nepochybně existuje – ale je to asymetrie ve vědomostech a odborné autoritě, ne v lidské hodnotě.

Pro mě – a jistě i pro mnoho jiných zdravotníků – je setkání s pacienty příležitostí k obohacení, nasloucháním tomu, co toho druhého trápí. V tomto kontextu mě ani příliš nepřekvapuje, u kolika lidí, co docházejí do naší ambulance, hrají roli vztahy, práce, stres… Jak je možné, že třeba bolest nohy je horší, když se navalí starosti a shon? (Vždyť je to jen noha, nebo ne?) A jak je možné, že pacient, který lépe pochopí svou situaci a uklidní se, odchází s úlevou (i fyzickou), i když se jinak nic nestalo? Ale to už odbočuji.

Myslím, že my všichni, ať už v roli pacientů nebo lékařů, bychom neměli rezignovat na svá práva a vědomí své lidské důstojnosti, měli bychom se snažit srozumitelně formulovat své postoje a být otevření vůči druhým, pokorní vůči každodenním zázrakům, ochotní občas uznat chybu a přehodnotit svůj postoj. Tudy snad vede cesta k lidské zralosti, která je předpokladem zlepšení vztahů mezi námi – ať už jsme zdravotníci nebo ne.

Mariana Vášková