Jsem o deset let starší, porodila jsem čtyři děti, z toho dvě doma, aktivně se zasazuji o práva těhotných žen a porodních asistentek a bydlím kousek. To by mohly být důvody, proč si mě naše kamarádka Anna vybrala, aby se mnou čas od času konzultovala, co se zrovna v jejím prvním těhotenství vyskytlo, půjčila si pár knih a využila mou nabídku odvozu do porodnice, protože nemají auto.

Od první noci se silnými poslíčky jsem s sebou všude nosila telefon a čekala. Anna se ozvala brzy ráno, že od tří se něco děje a v devět má být v poradně. Strávily jsme spolu po kouskách celý den. Ona s předporodními poslíčky po třech, někdy pěti minutách, já s batoletem nebo kocourem v náručí. Z nenápadných přerušení v rozhovoru se stala odmlčení, odmlčení se zavřenýma očima, při večerní návštěvě minutová pauza s tichým áááá. Anna mi řekla: “Když tu jsi, najednou je to celé o 200% lepší” a já pochopila, že už nejsem jen řidič.

Z tichého áááá se stalo áááá hlasité. Cákám sprchou na Annina záda a vzpomínám, že Ivana i Marie umí sledovat postup porodu jen poslechem. Naprosto souhlasím. Každá Annina kontrakce vyvolá skoro fyzickou vzpomínku na mé vlastní a ruce automaticky vědí, kde ulevit, jak se postavit, jak poskytnout oporu. Kdy mluvit a kdy ne. ÁÁÁÁ jsou velmi hlasitá a po třech minutách, vydávám krátké pokyny jejímu muži, nastavím ramena a náruč, Annu oblékám, nastavím ramena a náruč, balím své věci, nastavím ramena a náruč, nakládám všechny do auta, jedeme.

Příjezdem do porodnice se náš malý ženský kruh rozpojuje. V přítomnosti milé, aktivní porodní asistentky, kterou si Anna k porodu vybrala, není místo pro druhou aktivní, péči zajišťující ženu. Po hodině vymezování obě využíváme mé (spokojeně spící) ročňátko jako záminku k mému odjezdu domů. Porod běží dobře dál, Toník se narodí necelé čtyři hodiny nato.

Celý následující den ze mě opadá vytržení, hlavou víří obrazy, myšlenky, emoce.

Každá rodící žena je krásná. Porod a pokora patří nerozlučně k sobě, proto jsou Marie a Ivana takové, jaké jsou. Porod je kolektivní zkušenost – lze ji sdílet i se ženou, kterou vlastně ani tak moc neznáme, pouhým přijetím; přijetí pak automaticky přináší vhled a rozpoznání, co je v každém okamžiku potřeba. Když se Anniným porodem zostřené vnímání vrací do normálu, uvědomuju si, jak moc takový prožitek zasahuje do života a jak zásadní je pro pomáhající profese psychohygiena a supervize.

Všechno zapadá, všechno dává smysl. Tohle je opravdové nejstarší povolání. Marie mi řekla “Porodní asistentka je žena, která má víc zkušeností než rodička.” V tom krátkem dni, v těch dlouhých hodinách, jsem chvíli byla starší ženou kmene, která na chvíli sdílí svou sílu a svou zkušenost s druhou. Samozřejmě, bez zábran, vedená pamětí vlastního těla. Tak, jak to v lidském rodu chodí po statisíce let.

Markéta Matěchová