Poprvé jsem prožívala těhotenství v roce 2010, zhruba od poloviny s Ivanou, se kterou jsme pak v tichu a radosti porodili naši Zuzanku.

Podruhé jsem otěhotněla na podzim 2011, špatný čas, když chcete mít u porodu opět Ivanu, a to já chtěla. Pořád jsem ale nějak nemohla uvěřit, že tam nebude, pořád jsem v to doufala…

Když jsem pochopila definitivně, že náš druhý porod s Ivanou nebude, začala jsem hledat jinou porodní bábu, bylo to dost na poslední chvíli, cca měsíc před termínem. Věděla jsem o dvou, obě jsem kontaktovala, jedna v den našeho termínu odjížděla na plánovanou dovolenou, druhá byla mě přijala, ale vypadala ještě unaveněji než já na sklonku mého těhotenství. Slíbila přijít k porodu doma, ale zároveň mi doporučila, ať si najdu záložní porodnici, ale tu já hledat nechtěla, protože jsem přeci chtěla rodit doma!

Porodní bába, která odjížděla na dovolenou, si vyslechla příběh našeho prvního porodu, podpořila mě, že není důvod očekávat závažné komplikace ani u druhého, a že to případně zvládneme i sami. Toho jsem se ale mírně obávala, jenže po jejích konzultacích, přičemž na druhou jsem vzala i svého muže, jsem se snažila smířit i s eventualitou neasistovaného porodu doma. Zároveň jsem dostala ještě kontakt na další porodní asistentky, alespoň na případnou kontrolu po porodu.

Termín porodu minul, další týden také, já už si dokonce koupila i meruňkový džus (ricinový olej ještě ne :-), abych ten strašidelný koktejl dle I. Stadelmannové vypila ve 41+6. Ještě v den 41+3 mi volala bába, že by mi doporučila, abych rodila ve Vrchlabí, že tam vyvolávají „něžně“ a že mi to předběžně domluvila. Nebylo to příliš povzbudivé, a ačkoli jsem poděkovala, řekla jsem, že to si nechám až na pondělí – 42+0. Rozloučily jsme se s tím, že jí radši zavolám k porodu :-), a že doufám, že už opravdu brzy.

Večer jsem (už po několikáté za poslední týden…) vlezla do vany, vzala si tam knížku a telefon „kdyby něco“. Jen jsem očekávala, že komunikace bude primárně směrem ode mě, něco ve stylu: „Rodím, lezu z vany, přijeďte co nejrychleji.“ Místo toho ve 22:09 přišla sms; porodní bába onemocněla, nemůže poskytovat péči. Popřála jsem jí brzké uzdravení a překvapivě se mi ulevilo. Mám pocit, že jsem se bála, že budu čekat na porodní bábu a nedočkám se, takhle bylo jasné, že na nikoho čekat nebudu. Ještě mi to nedalo, a poslala jsem sms druhé porodní bábě, jestli se náhodou už nevrátila z dovolené. Napsala jsem, že ještě nerodím, že se jen informativně ptám. Vlastně teď už ani nevím, jestli jsem opravdu ještě nerodila, každopádně o 10 minut později jsem už rodila určitě 🙂

Z vany jsem tedy vylezla, přešla jsem jen 2 kroky na záchod, kde jsem strávila s přestávkami něco přes půl hodiny. Mužovi jsem řekla, ať připraví náš rodný gauč (resp. rodný gauč našich dětí) a on řekl, že by to chtělo ještě prostěradlo. To bylo ve skříni vedle postele, na níž spala naše dcerka, ale než bych mu to popsala, radši jsem ho šla vyndat i v kontrakcích sama. Podala jsem mu ho, znovu zašla na záchod, tam jsem už kontrakci trávila ve stoje rozkročená nad záchodem s rukama opřenýma o kolena a můj muž se té pozici hrozně podivil. Na dotaz co to dělám, jsem odpověděla cosi ve stylu: „Co asi?“ A on na to, že teda jako fakt rodím? Nejsou to poslíčci? Nebyli, stejně jako poprvé přišly kontrakce rovnou po 5 minutách a rovnou dosti silné.

Pak jsem se konečně přesunula na „rodný“ gauč, zaklekla na všechny 4 a snažila se, abych neupadla do takového transu jako při prvním porodu, tentokrát nám nikdo komunikaci nezprostředkuje, a měla bych aspoň nějakou se svým mužem udržet. Nejdřív jsme se dohodli, že by bylo fajn mít aspoň „přítele na telefonu“. Nemocnou jsem budit nechtěla, druhé ještě nedorazila sms, tak jsem zkusila další. Ta sice byla taky na dovolené, ale přesto přislíbila pomoc alespoň po telefonu.

Potom jsem už mohla v klidu rodit. První porod jsem nejspíš díky Ivanině přítomnosti měla naprosto bezbolestný, protože jsem se mohla ponořit hluboko do sebe, to jsem si tentokrát zakázala, takže kontrakce mírně bolely, dokonce myslím, že jsem při jedné i maličko vykvikla 🙂 Zato jsem přesně cítila postup miminka. Když jsem cítila nucení na tlačení, a mírně zatlačila, došlo mi, že už asi bylo vidět temínko, tak jsem se do toho dala, a na další mírné, ale dostatečně dlouhé zatlačení vyšla ven hlavička. Dokonce jsem si uvědomovala, že je ta hlavička taková trochu divná, a až potom mi řekl muž, že si naše miminko tu hlavičku drželo ručičkou 🙂 Bylo mi jasné, že na další zatlačení už vyjde miminko celé, tak jsem to řekla mužovi, aby se připravil, a zároveň jsem přiklekla níž k polštáři, který čekal na miminko mezi mýma nohama. A tak kolem půlnoci jsme už byli čtyřčlenná rodina.

Miminko jsme zabalili do ručníku, vyšlo ještě něco krve. Můj muž si nebyl jistý, jestli té krve není moc, pro jistotu tedy volal porodní bábě, které popsal, jak to proběhlo a dozvěděl se, že je vše v pořádku, já si tím jistá byla, ač jsem to množství ani neřešila. Prostě jsem to věděla. Ještě se bavili o placentě, ta zatím nevyšla, a pak jsem slyšela odpověď mého muže: „Ale to my ještě nevíme.“ Opravdu, asi čtvrt hodiny po narození jsme pořád ještě nevěděli, jestli má Zuzanka bratříčka nebo sestřičku. Teprve potom jsme se podívali – a máme druhou holčičku. Ještě jednou jsme volali po porodu placenty, i tu jsem přesně cítila, na rozdíl od prvního porodu. Řekli jsme jen, že i porod placenty se zdařil, a že všechno vypadá v nejlepším pořádku, a poděkovali za telefonickou asistenci.

Druhý den jsme byly s Barunkou zkontrolované obě 4. porodní asistentkou, která nebyla ani nemocná, ani na dovolené, odpoledne pak dorazila i dětská doktorka.

Tímto příběhem bych ráda poděkovala nejen Ivaně (to ona byla při mém přerodu v matku a pomohla mi i později), ale všem porodním bábám, co se v nynější situaci, kterou připravili politici, jejich rádci porodníci, a pravděpodobně ještě další vykukové, nebojí pomáhat ženám u porodu doma! Současně držím palce všem maminkám, které čekají miminko teď, aby našly svou porodní bábu.

martina f.

Předchozí příběh si můžete přečíst zde:
86. Tiché přivítání