Když jsem začala psát náš druhý porodní příběh, ani ve snu mě nenapadlo, že za 2 měsíce prožiju ještě 3. porodní příběh. Ač to nebyl můj porod, byl stejně intenzivní, ne-li intenzivnější než ty moje.

Ještě na sklonku mého druhého těhotenství jsem říkala těhotné kamarádce, že se pro všechny případy připravujeme i na to, že budeme u porodu sami. Poslouchala, nekomentovala, u prvního porodu měla také Ivanu, teď byla dohodnutá s jednou z oněch dvou porodních báb, co jsem s nimi byla domluvená já.

Najednou mi volá, že její porodní asistentka, je momentálně mimo ČR a ona že začíná rodit a do porodnice nechce. Nejdřív jsem to pochopila tak, že by ráda znala kontakt na další porodní asistentky, a tak jsem jí poslala kontakty na 2 další, jednu z nich zkusila, ale byla odmítnuta, druhou už se jí asi zkoušet nechtělo, a tak za chvíli volala znovu, jestli bych nepřijela já. Nechtěla jsem se vymlouvat, a tak jsem řekla, že ráda přijedu, ale jednak musím s Barunkou, a taky že jsem jenom laik, mám jen zkušenost ze svých dvou porodů a přečtenou spoustu literatury 🙂 Ona řekla, že si to uvědomuje, ale že by byla ráda, kdybych přijela. Pochopila jsem, že potřebuje u porodu ženu, a nejen svého muže, že potřebuje ženskou podporu. Což bylo taky asi jediné, co jsem mohla nabídnout a dát. Ale věřila jsem, že ona cítí, co chce a potřebuje tak „správně“, jako jsem to cítila já při rozhodování o neasistovaném porodu, a tak jsem neváhala.

Cestou jsem se trochu bála, jestli nejedu pozdě, protože mi trvalo dlouho vypravování s Barunkou. Ale po mém příjezdu ještě komunikovala s úsměvem a mezi kontrakcemi bylo relativně dost času. Ne že bychom si vyprávěly romány, ale pár slov jsme prohodily. A pobavilo mě, že stejně jako já začínala porod na záchodě. Po chvíli na něm sice ještě seděla, ale už se sklopeným poklopem, nejen prkýnkem. Mně se sice cestou podařilo uspat Barunku, ale hned po příjezdu se probudila a další uspávací pokusy už byly neúspěšné. A večery bývají pro ni nejnáročnější, v těch 2 měsících obzvlášť… Ale zatím si jen broukala a kamarádka taky:-)

Její manžel tam byl také, naopak prvorozeného syna vyslali ven s kamarádem. Chvílemi jsme si s manželem povídali v kuchyni, chvílemi jsem šla juknout na záchod, jak to tam pokračuje. Kamarádka se už opřela o záchod, takže byla na všech 4. Našli jsme pro ni něco měkkého, aby se mohla příjemně opírat hlavou o nádržku, a když jsem zjistila, že se jí kloužou pantofle, zarazila jsem svou nohou tu její uklouzávající. Kromě toho jsem si hned vzpomněla na svůj první porod s Ivanou, a začala jsem jí masírovat přesně v těch místech, kde to bylo ták příjemné! Za chvíli už kamarádka potřebovala kontrakce ze sebe vykřičet. Když jsem to slyšela, pochopila jsem, že už to bude brzy, ale to přišel její muž s plačící Barunkou v náručí, tak jsme si prohodili role, jen jsem mu ještě nastavila nohu přesně na místo mojí, stejně tak masírující ruku.

Chvíli jsem nosila plačící Barunku po pokoji, ale nepomáhalo to, naopak jsem najednou věděla, že musím za nimi. Moje miminko v tu chvíli mělo maličko smůlu. Položila jsem Barunku, a když jsem přiběhla k záchodu, tak vidím, že hlavička miminka je už venku. Manžel vypadal maličko vyděšeně, a zdálo se mi, že rád přenechává místo. Neodešel, jen se kousek posunul, abych se k miminku dostala blíž já. Ona ta záchodová místnost byla hodně maličká, takže jsme oba stáli vlastně na chodbě 🙂 Při další kontrakci bylo vidět, že se miminko rodí s omotanou šňůrou kolem sebe. V první chvíli mi zatrnulo, ale naštěstí mozek rychle zafungoval a uvědomila jsem si, že ta šňůra tam je úplně volně, začala se utahovat až s dalším tlačením. Takže jsem maličko podpořila kamarádku, aby miminko dotlačila, abychom ho mohli rozmotat. Na to zareagovala velmi vstřícně a během pár vteřin jsme už drželi miminko v náručí. Jen jsme se pak museli trochu složitě rozmotat, abychom ho mohli podat mamince 🙂

Následoval přesun do vany, to už pěkně maminka s miminkem, jen jsem ještě řekla teď dvojnásobnému tatínkovi, aby přes něj honem přehodil aspoň ručník, a do koupelny jsem zavřela dveře, aby tam bylo co nejtepleji. Nám tam bylo velké vedro, ale my už dávno odrostli těm „příjemným“ 37 °C. Ještě jsem párkrát přehodila padající ručník, aby chyběl pokud možno jen ze strany maminky, ale už jsem si tam připadala krapet nepatřičně, vítat se s novým človíčkem měli především oni, a my tam vyloženě rušily, já tak nějak fyzicky, Barunka zvukově. Ale to jsem už taky věděla, že tam je na cestě porodní bába na kontrolu po porodu. S tou jsme se potkaly přede dveřmi, takže nerušené vítání nebylo, ale aspoň byla přítomna porodu placenty 🙂

Když jsem se vracela domů, byla jsem plná euforie a nadšení snad ještě mnohem víc než po vlastních porodech, přeci jen, tentokrát jsem netlačila, jen držela palce a to je jiná práce. Ale pokud se touto obrovskou energií živí doktoři v porodnicích, tak už začínám chápat jejich hysterii ohledně domácích porodů, nejspíš to postupně funguje jako droga, a té se těžko vzdává. Asi se ze mě na stará kolena porodní asistentka nestane, ale tenhle zážitek považuju za obrovský dar. Velké díky Natálce, že mi dovolila být u porodu jejího druhého syna. A velké díky Ivaně, že nám oběma přítomností u prvních porodů dala sílu věřit, že zvládneme i ty druhé, bohužel bez ní.

martina francová