Moc jsem si děťátko přála, a tak když začátkem roku 2011 dostal můj sen reálnou podobu, byla jsem od první chvíle nadšená. Manžel se mi dodnes směje, že jsem své těhotenství opravdu neodbyla. Pořád jsem na malého tvorečka myslela, povídala si s ním. Má věčná netrpělivost a nespokojenost byly pryč. Najednou mělo všecko větší smysl a cíl. Byla jsem nabitá energií, plná euforie a přes nabíraná kila měla pocit, že se vznáším v oblacích a všechno je jak má být.

Ovšem nechtěla jsem nic zanedbat a k opravdovému klidu jsem potřebovala vyřešit téma porod. Čím víc jsem četla, tím víc jsem se zatvrzovala proti “klasickým” postupům v nemocnici. Bydleli jsme ve Francii, kde je zdravotní systém celkem medikalizovaný. Neměla jsem k nemocničnímu prostředí důvěru. Byla jsem přesvědčená, že jsem schopná sama bez problémů porodit své dítě, ale nevěděla jsem, co mě čeká, a bála jsem se, že bych byla v nevýhodě a odborníkům na pospas. Tak vzácný okamžik jsem nechtěla strávit v napětí a dohadování. Sestavit porodní plán mě nějak neuklidnilo, moc často jsem četla, jak ho málokdy dodržují. Porodní dům na dosah žádný, nezbývalo než otevřít poslední možnost, porod doma. Rady některých blízkých, abych s tím počkala třeba až na další dítě, naprosto převážily zkušenosti maminek, které se rozhodly rodit doma právě kvůli prvnímu špatnému zážitku z porodnice. Měla jsem pocit, že můj vytoužený poklad není žádný pokusný králík a má stejné právo na to nejlepší, jako potenciální další sourozenci.

(Tady si neodpustím poznámku, že jako spousta dalších maminek, o kterých jsem si tu přečetla, jsem se k tomu dostala vylučovací metodou. Místo vylívání si zlosti na domácích porodech by autority prospěly věci o mnoho více, kdyby si nejdřív zametly na vlastním dvoře a zajistily v porodnicích důstojné podmínky. Ale ono je mnohem jednodušší si vybrat mediálně vděčnou kauzu a tak ji nafouknout, aby se za ní všechny ty skutečné problémy krásně schovaly.)

A tak jsem hledala dál a potkala Laurence, porodní asistentku na volné noze, která chodí k porodům domů. Dokonce jsem si mohla vybrat, že k ní budu chodit na pravidelné prohlídky, takže za celé těhotenství ani porod jsem neviděla jediného gynekologa (a on neviděl mě, což bylo ještě příjemnější). Pojišťovna dokonce hradí návštěvy u “pacientky”, takže skoro všechny měsíční kontroly (které trvaly aspoň hodinu a půl) se konaly na gauči v naší garsonce. Žádné vnitřní vyšetřování, žádný svrchovaný lékařský odstup, byly to srdečné chvíle, které mi dodávaly důvěru a odvahu.

Zároveň jsem chtěla být připravená a hledala co nejvíce informací. A tak se mi do rukou dostaly knihy Michela Odenta, Henci Goerové i Hovory s porodní bábou. Všechny byly srozumitelné, logické a jen mě utvrdily v tom, že chci opravdu rodit doma. Laurence mi moudře domlouvala, že se musím připravit i na variantu v porodnici, a brát věci tak, jak přijdou. Věděla jsem, že má pravdu, ale v koutku duše jsem doufala, že vše dopadne podle mých představ.

Proto jsem hlavně musela donosit aspoň do 37. týdne, protože jinak bych musela do porodnice bez debat. Děťátko mělo na spěch, tak jsem mu poslední dva týdny domlouvala, ať u mě ještě počká. Zvládli jsme to, ale ani o den víc. Náš nedočkavec si odbyl donošené minimum a už nechtěl vevnitř ztrácet čas.

I když při porodu samotném nijak nespěchal. Kontrakce trvaly celý den, celou noc, bylo to jako hra, úsilí s určitým cílem, vlastně mě to docela bavilo. Měla jsem klid, ticho, byla jsem doma, mohla se volně pohybovat, nikdo mě nerušil, neobtěžoval, cítila jsem se v bezpečí. Přišlo mi až neskutečné, že to může být tak jednoduché a obyčejné. K ránu jsem ale byla už docela unavená, měla jsem pocit, že intenzita kontrakcí polevuje, začala jsem se bát, že se porod zastaví, že budu muset do porodnice… představa, že teď někam jedu, mi přišla naprosto šílená. Tam by mě určitě nenechali tak dlouho a nutili mi urychlení. Jsem vděčná Laurence, že měla trpělivost a dodávala mi sílu. Konečně kolem poledne přišel obrat a s ním taky pořádná bolest. Ale najednou náš plaváček vyplul na svět a bylo po bolesti i obavách.

Byl tady. Krásný, upatlaný a voňavý. Byl první podzimní den, slunečný a vyhřátý po odcházejícím létu. A k nám přicházelo nové štěstí, na které jsme teď byli tři, jen my tři, za tiché a ohleduplné účasti Laurence. Jsem jí neskonale vděčná za to, že nás doprovázela na té bohaté cestě k setkání s naším synem, stejně jako svému manželovi, že mi důvěřoval a podpořil mě v mém přání.

Splnilo se mi do poslední tečky a nikdy za to nepřestanu děkovat. A proto jsem se o něj chtěla podělit, a vyjádřit tak podporu a vděčnost paní Ivaně, protože její boj je vlastně bojem za nás všechny. I když jsem se s ní osobně nesetkala, po přečtení vašich příběhů ji obdivuji za to, že byla tolika ženám oporou a pomocí v tak důležitém a krásném období. Jsem ráda, že se mohu podílet na tomto úžasném nápadu vytvořit upřímné a osobité dílo, které zároveň může posloužit dalším jako inspirace či odpověď a natočit problém správným směrem.

Moc bych si přála, aby porodit podle svých představ bylo snadné a dostupné pro všechny nastávající maminky. Aby ohleduplnost a profesionalita nebyly světlou výjimkou, ale standardem. Aby si porodníci vážili toho, že si maminky vyberou jejich péči a oni mohou být přítomni u té zázračné chvíle. A doufám, že pokud zůstaneme náročné a neodbytné, vymůžeme si jak důstojné podmínky v porodnicích, tak legální a zabezpečený porod doma nebo v porodním domě, abychom mohly svobodně rozhodovat o tom, kde a za jakých okolností přivedeme naše děti na svět.

Marie