Na nejstarší dítě jsem čekala, na můj vkus, dost dlouho, rok a půl. Můj muž to moc neřešil, proto píšu, že jsem čekala já. Když jsem začala tušit, že se něco změnilo, byla jsem tak nedočkavá, že jsem si test udělala hned ráno po probuzení. Až po návratu do postele jsem zjistila, že je půl 4. Když jsem muži oznámila novinu, jen udělal hmmm a otočil se na druhý bok. I když jsem se to snažila nedat najevo, byla jsem dost vyjukaná. K lékaři jsem letěla hned po víkendu. Těhotenství mi potvrdil a já šla v klidu do práce. Dělala jsem na směny a před koncem odpolední zjistila, že krvácím. Během toho roku a půl jsem něco načetla, tušila jsem, že je to uhnizďováním, ale prostě jsem se bála, a tak jsem jela do nemocnice. Tam mě zkontrolovali a pro jistotu si mě tam nechali. Dostala jsem hned prášky na udržení a pobyla si tam týden. Těhotenství probíhalo, jak mělo, tak mě pustili domů. V podstatě mi celou dobu nic nebylo a tak jsem se začala uklidňovat a těšit. Nakoupila jsem hned velmi potřebné knihy a ponořila se do studia. Bohužel jsem si myslela, že většina příběhů, které jsem na internetu četla, je už přežitých, a hledala porodnici podle blízkosti. Během těhotenství jsem svědomitě chodila na různá vyšetření a na cvičení těhotných. Tam jsem se naučila dýchat „jako pejsek“ a mimo jiného se dozvěděla, kdy jet do porodnice.

Byla jsem přesvědčená, že budu rodit v Roudnici nad Labem, a tak mě velmi nemile zaskočilo, když jsem se pár dní před termínem dozvěděla, že budou malovat. Dali mi termín, do kdy musím do Litoměřic a od kdy už mohu porodit u nich. Byla jsem si jistá, že porodím tam, a tak jsem to neřešila. Termíny jsem měla ve středu 17. a v pátek 19. a tak jsem si myslela, že přece vydržím. V pátek 13. jsme konečně dovezli kočárek a já jsem si strašně oddechla a pomyslela si, že teď už se může narodit, když už mám všechno. Ano, tušíte správně. V noci, v 1h. a 10min. jsem se probudila, protože jsem uslyšela lupnutí a posléze jsem pochopila, že mi praskla voda. Vzbudila jsem manžela a předala mu tuhle informaci. Zatímco jsem řešila, co udělám s tou vodou v posteli a co si vlastně dám mezi nohy, on už byl oblečený a připravený. Poprosila jsem ho o přinesení ručníku. Nějak mi vůbec nedošlo, že by mi stačila vložka.

Stále jsem žila v představě, že poteče strašně vody. Bylo léto, teplá noc, a tak jsem jela jen v letních šatech s bílým ručníkem mezi nohama. K vrátnici jsem došla jako kachna a byla jsem ráda, že tam nikdo, kdo by mě viděl, není. Přijali mě na porodnici a začali sepisovat papíry. Kontrakce se mi objevily po 5minutách už cestou autem a šly pěkně dál i během sepisování a připojení na monitor. Měla jsem pocit, že to sepisujeme snad hodiny. Ale i to skončilo, odevzdali jsme věci do skřínky, manžel dostal slušivý obleček a mě odvedli na vyšetření. Oholili mě, dali klystýr a řekli, ať vydržím aspoň 10min. Vydržela jsem asi 2 a pak se začala domáhat záchoda. Stihla jsem doběhnout jen tak tak. Měla jsem v ruce napíchnutou kanylu, na sobě nic a mezi nohama vložku. Styděla jsem se. Tak jsem celkem uvítala, když přišla PA a přinesla mi andělíčka. Snažili jsme se s mužem pospávat, ale moc nám to nešlo. Od PA jsme při příjmu dostali papíry na podepsání o epidurálu a já se snažila si je přečíst a pochopit. Ale nešlo mi to. Celé těhotenství jsem věděla, že epidurál nechci a nechápala jsem, že když jsem toto několikrát PA řekla, že stále chodí a ptá se mě, kdy to jako už podepíšu. Rušilo mě to. Ale byla i milá a snažila se mi říct něco o úlevových polohách, třeba na míči nebo ve sprše. Pro změnu stále zase nemohla pochopit, že nic nechci, že mi ulevuje jen chození a hlavně aby na mě nikdo nesahal. Bylo kolem půl 8h., když mě hnali na vyšetření. Nebyla jsem „dost“ otevřená, tak mi dali dovnitř čípek na urychlení. Nezeptali se. Byla bych jim řekla, že nechci. Nikdo jiný mimo mě tam nebyl, tak proč spěchat. Najednou mi skončily kontrakce po 5minutách a měla jsem je hned po 1min. Takhle to trvalo asi hodinu a půl. Pamatuju si z té doby jen chození tam a zpátky, tam a zpátky, manželovo občasné: „Chceš něco?“ a kontrolu PA, která se mě přišla ptát, jestli jsem to už podepsala. Nepodepsala, papír tam zůstal. Když už jsem byla otevřená, hnali mě z vyšetřovny přes náš pokoj na sál, vystrkali mě na kozu a prý už můžete tlačit. Nešlo mi to. Dýchání jako pejsek taky vůbec nepomáhalo a hlavně jsem si pořád pletla, kdy ho jako mám používat. Lékař, který se tam objevil, PA sdělil, že je trpělivá, on že by už dávno zasahoval. PA byla milá a bylo jí moc líto, ale že mě musí nastřihnout, že bych se potrhala. Když mi to tlačení stále nešlo, doktor mi s mužem zatlačili na břicho a syn vyklouzl ven. Bylo 10, 10h. Nepamatuju si, jestli brečel nebo ne. Vlastně si z té chvíle nepamatuju skoro nic. Nedostala jsem ho na břicho, ukázali mi ho a odnesli. Manžel šel fotit a mě začali šít. Když mi ho přinesli, byla to malá houska s čepičkou na strašně šišaté hlavě. Zkoušeli jsme přiložit, ale nešlo mu to.

Pomohli mi dolů a přešli jsme si na pokoj, kde nás nechali 2hodiny spolu. Byla jsem neskutečně šťastná a můj syn byl nádherný. Po 2 hodinách přišli a odnesli mi ho. Že mě odvezou na šestinedělí a tam mi ho dají. Manžel měl jít se mnou, a že prý budou brzy návštěvy, tak tam může být se mnou. Když jsme dojeli na šestinedělí, bylo to zase jinak. Prý si má počkat na chodbě, než ty návštěvy začnou. Tak jsme se dohodli, že se pojede domů vyspat. Mě zavřeli na pokoj a dali mi studený oběd. Nevadilo mi, že je studený, ale že jsem sama. Jenže když mi synka přinesli, nevěděla jsem, co s ním mám dělat, nikdy jsem novorozeně neviděla.

Pobyt na šestinedělí byl celkem bez problémů, synek zdatně prospíval, tak nás brzy pustili domů.

V těhotenství jsem si byla jistá, jak bude můj porod probíhat. Bez jakýchkoliv urychlováků, bez klystýru, bez odnesení dítěte, apod. Jenže jsem si pořád myslela, že toto jsou věci, na které se mě v porodnici zeptají nebo se dohodneme ke spokojenosti nás všech, takže jsem si žádný porodní plán nepřipravovala a zřejmě jsem udělala chybu. Nebylo to tak strašné, přežili jsme všichni. Na druhou stranu mi můj první porod pomohl v rozhodování s tím příštím.

Asi se ptáte, kdeže je ta Ivana. Nikdy jsem se s ní nesetkala osobně, pouze prostřednictvím její úžasné knížky „Hovory s porodní bábou“. Ta mi před prvním porodem pomohla si utvořit představu, jak bych chtěla, aby můj porod probíhal. A u těch dalších byla skvělým průvodcem.

Lucie Horová