Když píšu tento příběh, spí vedle mě můj 14 denní syn a já pořád přemýšlím, kde se stala chyba. Nakonec se dítě narodilo císařem.

Porodnici jsem si vybrala tu, o které jsem věděla, že podporují přirozený porod a o které se říká, že nechají rodičky „zbytečně trápit“. To mi vyhovovalo. Chtěla jsem přirozený porod s co nejmenším počtem zásahů. Přečetla jsem spoustu literatury, včetně Hovorů s porodní bábou. Tato kniha mě přesvědčila, že si musím najít někoho, kdo mě provede mým těhotenstvím. Navštěvoval jsem skvělý předporodní kurz a měla domluvenou svou porodní asistentku, která bude u mého porodu přítomna jako dula. Jako „moje porodní asistentka“ být nemohla, protože nemá s porodnicí smlouvu. Bohužel. Docházela jsem k ní do poradny celé těhotenství, vždycky na mě měla čas a já s ní mohla vyřešit všechny své pochybnosti a problémy a naprosto jsem jí důvěřovala. Narozdíl od mé gynekoložky, která odškrtávala políčka „splněno“(nebo nesplněno, to když jsem některá podle mého názoru zbytečná odmítla) u všemožných a nemožných vyšetření a měla na mě svých 5 minut.

Tři dny po termínu jsem začala být nervózní, v porodnici si mě začali zvát co druhý den, „dítě je velké, maminko, snad to půjde…“. Ten večer se začalo „něco dít“, po půlnoci už bylo jasné, že nezaspím a v půl čtvrté ráno mi praskla voda a začaly pravidelné a mně přišlo, že i poměrně silné, kontrakce. Zavolala jsem své porodní asistentce, přijela za půl hodiny, skvělá žena, před dvěma hodinami se vrátila od porodu mé kamarádky, kde byla také jako dula. Vyšetřila mě, bylo to teprve na začátku. Vydrželi jsme doma do 9 hodin do rána. Díky ní jsem přežila pár krizí. Být v nemocnici, nevím zda bych to takhle dobře zvládla, pomáhala mi prodýchávat správně kontrakce a vůbec věděla kdy co správného říct. Včetně momentu, kdy mi řekla, ať se přestanu litovat 🙂 A důležité bylo, že jsem měla své soukromí.

Do porodnice jsme jeli ve chvíli, kdy to bylo těsně před porodem. Za hoďku už tu bude mimino. Jenže přejezd, v porodnici povinný monitor, vyšetření, milion cizích lidí. Za hodinu jsem byla otevřená jen na 8 cm. Dítě se rozhodlo, že se hned tak nenarodí. Snažila jsem se další 4 hodiny. Pak přišel pan šéf doktor se podívat, co že se to děje, že to nepostupuje. Vyšetřil mě takovým způsobem, že jsem křičela bolestí a on na to ať mě píchnou to a to. Na to porodní asistentka nemocnice – skvělá žena, díky – odvětila, že mám v porodním plánu, že si nepřeji žádné léky proti bolesti. To pana doktora dost rozmrzelo, co že si to vymýšlím. Já po jeho zásahu nicméně byla ve stavu, že jsem požádala o něco proti bolesti. Musím říct, že mně to v tu chvíli pomohlo a začala jsem znovu pořádně pracovat. Ale dítě prostě nechtělo ven. Začaly mi slábnout stahy. Takže infuze oxytocinu. A už jsem se vezla. Po dvou hodinách s pořád stejným nálezem jsem souhlasila s císařských řezem.

Snažím se nevyčítat si, že jsem se ještě nesnažila dýl. Moje porodní asistentka říká, že dítě se prostě rozhodlo, že se nenarodí. Já se mu nedivím. Já byla z té nemocnice ve stresu, člověk tam nemá chvíli klidu. Myslím, že to ze mě cítil.

Pořád o tom musím přemýšlet. Proč není možnost rodit v porodních domech s porodní asistentkou, kterou člověk zná celé těhotenství, To je volba, kterou bych udělala já. Žádné přejezdy do porodnice těsně před porodem nebo ještě hůř, prožít si tam celý ten porod. Nevím, jestli by to nedopadlo stejně, možná ano, malý měl velkou hlavičku a možná by neprošel ani tak. Ale já bych rodila v klidu, bez zbytečných zásahů cizích lidí a bez „skvělého vyšetření“ panem doktorem.

Přála bych si, abych pro porod mých dalších dětí, které bych ještě ráda měla, měla tuto možnost volby.

Doufám, že příběhy pro Ivanu k tomuto přispějí.

Věra