Vážím si Vaší práce, kterou podporujete nejen Ivanu, ale vlastně všechny asistentky. Já sama jsem Vám zaslala příběh (byl 113. Theo ) a přemýšlela jsem, jak ještě podpořit Ivanu, když už nemám sama více příběhů. Žiju ve Španělsku a díky Ivaně a sdružení EPEN (el parto es nuestro = porod je náš) jsem se dostala nejen až k mému domácímu porodu, ale i k větší aktivitě v této oblasti. A tak jsem vybídla k zaslání příběhů lidi zde ve Španělsku (přes otevřené emaily EPENu) a jeden už je tu. Tak Vám ho zasílám jak v originále, tak přeložený. Je se souhlasem autorky, zaslala mi ho za tímto záměrem. (Zhruba jsem jim nastínila situaci v Čechách i v Maďarsku…).

Tereza Marksová

S mojí první dcerou Mae, které jsou nyní 2 roky a 8měsíců, jsem měla přirozený porod díky porodnímu plánu, který absolutně dodrželi a měli ho na zřeteli v každém momentě. Za dobu šesti hodin, které uplynuly od doby, kdy jsem přijela do porodnice až do doby, kdy se narodila Mae, mě vyšetřila pouze jediná gynekoložka. Gynekoložka mi pouze sdělila, že jsem ještě “daleko” a poslala mě na pokoj. Po dalších 15 ti minutách otevírání strávených procházením, jsem se vrátila a až do narození Mae o mě pečovaly jen porodní asistentky. Jejich přístup byl perfektní, hlavně díky jedné z nich – Paqui. Daly nám důvěru, soukromí a podporu.  Porodila jsem vlastně ve stejném pokoji  („čekacím“), nešla jsem na sál a ani okem jsem nezahlédla “kozu”. Takto mi to dokonce navrhly ony, moje asistentky. Moje holčička se narodila pod dohledem dvou profesionálek a jedné pomocnice, které zůstaly u mě, na zemi a sehnuté a jen vyčkával, až holčička vystrčí hlavičku, aby pomohly. Já klečela na kolenou, opírala se o postel a o mého manžela. Řekly jen: “Pokračuj, pokračuj v tlačení, jak jen budeš chtít!” A tak jsem to taky prováděla, až vykoukla hlavička, a asistentka mi dala pod nohy zelenou deku. S dalším zatlačením vylezla holčička už celá a sjela na deku. Za sekundu už byla u mne; na mně :-).

Ani se nezmínily o oxytocinu, epidurálu či nástřihu a díky Bohu jsem nic z toho nepotřebovala. Téměř jsem nepostřehla, kdy jsem porodila placentu, ani jak vše daly do pořádku a jak si na minutku půjčily Mae, kterou doprovázel její tatínek, aby jí změřily a zvážily. Hned záhy se přisála a v naprostém klidu mohla začít svůj nový život.

V případě mé druhé dcery bylo vše podobně. Bylo třeba sedmi hodin, aby Dafne, které je nyní 9 měsíců, přišla nakonec do naší rodiny. Jelikož jsem chtěla zopakovat stejnou zkušenost, přinesla jsem stejný porodní plán do stejné nemocnice. Jaké bylo mé překvapení, když po  45min. ve standardním pokoji, přišla jedna asistentka s tím, že díky porodnímu plánu nám přidělí jiný pokoj, určený více pro “přirozené porody”. A pak dodala: “Už jsem se těšila na nějaký jiný porod.” To mi přišlo dosti silné kafe. Takže – přirozený porod je něco jiného (ne-li ojedinělého). To jeden jen kouká!

Opět o mě pečovaly dvě asistentky a k mému milému překvapení jedna z nich byla zase Paqui. Jméno té druhé si nepamatuji a je mi to líto, protože byla hrozně hodná. Takže, víceméně to samé jako u první dcery; hodně respektu, pomoci, důvěry, aniž bych zahlédla porodní sál; tak, jak jsme si to přáli….žádný oxytocin, epidurál ani nástřih. Jen v závěrečné fázi zavolaly mladou gynekoložku (velice sympatickou), která jen potvrdila to, co už nám říkaly, že si holčička se mnou hraje a pokaždé, když zatlačím a sunu její hlavičku, ona jí různě natáčí. Takže jsem se nakonec rozhodla, že už to stačilo, hrát si takhle s mámou a pořádně jsem zatlačila a jedna z asistentek pomohla natočit hlavičku tam, kde měla být. A pak vyklouzla, otočená obráceně, velké otevřené oči a dívala se na mě. Pak jsem uslyšela, jak mi říkají: ”Už netlač, jen ji vezmi pod ručičkama a přitáhni ji k sobě”. A tak jsem si ji vytáhla rovnou na mou hruď. A pak to proběhlo stejně, ani jsem nepostřehla, kdy ji ošetřily. S placentou to bylo odlišné, po 45 min., kdy se už asistentky snažily ji nějak vytáhnout, nakonec zavolaly znova gynekoložku. A i když ani ona moc nechtěla, chtěla mě vzít na sál a nějak dostat placentu ven. Pomyslela jsem si: “Taková škoda, nebyla jsem na sále při dvou porodech, nedali mi žádné drogy a nakonec tam budu muset kvůli placentě..”. Ale po chvíli jsem porodila i tu placentu, sama a bez pomoci. Takže gynekoložka odešla a asistentky pokračovaly ve své práci.

Kromě těchto, je na poschodí ještě další poradkyně ohledně kojení. Já mám jen dobré vzpomínky na oba mé porody a za to vděčím hlavně jim, mým asistentkám z nemocnice v Elche.

Děkuji Vám za Vaši práci!

Maria Sanchez (Španělsko)