Přínášíme další z příběhů, které zprostředkovala Tereza Marksová prostřednictvím sdružení EPEN ve Španělsku jako podporu pro Ivanu. První z příběhů i s komentářem je zde.

Tak i já přispěju k tomuto hezkému projektu. Jak důležitá je role porodní asistentky všichni víme, škoda jen, že to nevědí i ostatní odborníci… Přeji hodně úspěchů.

Maria Montero (Španělsko)

Pondělí 5. 11., nic zvláštního, jako ty dny předtím. Je mi fajn, dělám věci jako každý den, Javi si vzal v práci volno, protože už jsem moc unavená na to být s Diegem sama a také, abychom si užili ještě čas ve třech, ale děláme běžné věci. Odpoledne jedeme na piknik, dáme si horkou čokoládu s přáteli a povídáme o tom, kolik ještě asi chybí – řídím nazpět jakoby nic. A jdeme spát jako vždy, dokonce uspávám Diega v náručí a zpívajíc. Už několik nocí přicházejí poslíčci, vše se už připravuje, ale nic nenasvědčuje tomu, že už chybí tak málo.

Ve 4:30 mě vzbudí kontrakce, tak jako noci předtím. Ale tahle bolí o něco víc, už bych si přála, aby tohle byl TEN den.  V koupelně přijde ještě jedna, a když znova ulehnu, cítím, jak ze mě teče voda až ke kotníkům. Nemůžu tomu skoro ani uvěřit -nakonec fakt chybí už jen málo! Oznámím muži, co se akorát stalo a usnu. Nedělám si starosti, jestli to je či není ono, protože nemusíme nikam jezdit, jen čekat.

6:30 a znova kontrakce, takhle už mě bolí. Vstávám a říkám: „ Javi, prosím tě, všechno to tady nachystej. Je třeba vyměnit matraci v pokoji, dát přímotop, a dalších milion věcí, které jsem nechtěla připravovat předem. Ručníky, vodu, hudbu, hodiny, svíčky, balón, deku, polštáře. Pak si běž ještě lehnout s Diegem a ještě něco naspi, já už budu vzhůru a až tě budu potřebovat, tak ti řeknu.“

7:00, přichází několik kontrakcí, které rozcházím po bytě. Tohle vypadá už vážně, takže posílám jednu sms mé asistentce, aby přijela a další mojí tetě, která bude hlídat Diega. Kontrakce bolí, ale jsou krátké a každých 8, 9 minut. Ještě je to asi na dlouho. Nechci předbíhat situaci a vlézt rovnou do vany, aby se to nezpomalilo. Takže nějakou dobu prodýchávám kontrakce chozením mezi pokoji, na balónu i v posteli. Nemůžu najit pozici, která by mi vyhovovala, ale když je po kontrakci, cítím se jakoby nic.

8:00, začíná jít do tuhého, volám Javiera, aby přišel a už zůstal se mnou. Další kontrakce už procházíme spolu, bolí dost a já se do něj zavěšuju. Nepřicházejí moc rychle za sebou, takže si myslíme, že to ještě bude trvat dlouho. Mezi kontrakcemi je mi dobře. Přemýšlím, jaké by to bylo muset teď vyrážet do nějaké nemocnice, jak by tohle bolelo v autě, jak bych začala být nervózní se vstupem do nemocnice, světla, otázky, čekání, postel, vyšetření – jak na tom jsem, co bychom udělali s Diegem, jak by to vzal on, ničemu by nerozuměl. Javi mi říká, že nemám myslet na takové věci, ale já ráda – jen mi to potvrzuje moje rozhodnutí, cítím se sebejistá v mé jeskyni.

9:00 a přijíždí Mariluz, která zůstane s Diegem. Až se probudí, budou si v obýváku číst. Po půl hodině se probouzí a Javi ho odvede dolů; tam na nás počkají. Ruské skládací  bábušky (jsou to vlastně tučňáci) mu pomáhají pochopit, co se vlastně děje: Julia – malinký tučňák vyleze z bříška maminky – tučňáka, Kujaaa (tak říká své malé sestřičce).

Od téhle chvíle začínají být kontrakce čím dál silnější. Cítím, jak se hýbají všechny kosti v mé pánvi. Klekám si na matračku a hledám vhodnou pozici, sedám si, vstávám, pořád jsem v pohybu. Javi si stoupá za mě a objímá mě, drží mě, masíruje záda; takhle to vydržím nějakou dobu. Najednou, určitá silnější bolest, otáčím se a klekám si na matraci a rukama se opírám o gauč. Už mi překážejí i sluchátka s hudbou a sundávám je. Ale jinak mi je stále dobře.

„Maria, vždyť tlačíš!!“ říká mi: “Asi by sis měla sundat kalhoty!“ Haha, asi ano. Přímotop je už nějakou dobu zapnutý, takže zima mi není.

Moje řvaní je tlumeno do gauče, o který se opírám, jinak by to bylo slyšet až v Pekingu. A takhle to pokračuje dál, už to nejsou jednotlivé kontrakce. Křičím ze všech sil, hýbu se, abych unikla bolesti; cítím, že tlačím, ale vůbec nepřemýšlím nad tím, co právě dělám, jen cítím, že moje tělo tlačí samo. Bolest je silná, ale už to snad brzy bude. Chvilky odpočinku jsou opravdu krátké. Cítím Javiho ruku na kříži, kterou mě masíruje pokaždé, když zatlačím.

Najednou cítím, jako bych se měla rozrazit vejpůl a křičím: „Už nemůžuuuu!“ A slyším Javiho hned za mnou: „Maria, jasně že můžeš!! Vydrž, vždyť už vidím oči!!“ Trvá mi několik vteřin, než pochopím, co mi říká. Nemůžu tomu věřit, takže už tady za chvíli bude moje holčička… to je rychlost… a jsme tu sami. “Tak kde jsou?!“, křičím.  „Už jdou!“ říká mi.

Moje tělo stále tlačí a slyším Javiho: „Už vidím i nos!“ Cítím silné emoce, zadostiučinění, silu, moc, lásku, nepopsatelnou radost…. jsem tu, rodící moji holčičku, v rukou jejího otce… tak vzdálené oproti tomu, co bylo narozeni jejího bratra. Cítím, že mě léčí, že nás léčí. Že léčí ty staré rány, které se ještě nezacelily.

Už má venku hlavičku! Tak a ještě jednou!! A najednou šup a je venku, má malá, rovnou do rukou tatínka. Vyšla ven i s neporušeným vakem. To, co by mi bývali “napíchli” v nemocnici otvírá tatínek a opatrně mi podává Julii. Nemůžu tomu uvěřit, nikdy jsem nemyslela, že by to bylo tak rychle. Je 10:50, přesně ta samá hodina, kdy moje matka porodila mne.

Opírám se v sedu o zeď, s malou v náručí, hned se přisává. Dál setrváváme v pološeru, jen s malou solnou lampičkou.

V tomto momentě přicházejí asistentky. Všechno proběhlo tak rychle a tak to nestihly úplně včas. A já mám vlastně radost. Bylo to takhle hezčí. Trochu více světla, prohlédnou malou, je v perfektním stavu, má výbornou barvu a je u prsu. Zkontrolují mi břicho, placenta už se odloučila, takže až budu mít chuť, můžu tlačit. A tak to taky udělám a hned vychází ven, 15 minut po mé holčičce. Přikrývají nás a nechávají tento okamžik nám. Přichází  Mariluz, Javi – šel pro ně dolů a Diego: „Kujaaa.“ Mám slzy na krajíčku, silné emoce. Když vidím moje mimi, kterému je 19 měsíců, jak se najednou stane velkým, jak to vše do sebe zapadá, jak tomu hned porozuměl, nemusel z domu, máma taky neodešla, tu noc jsme spali všichni spolu. Prostě jen Kuja, která byla v bříšku, je teď venku, jako u těch tučňáků. Tááák přirozeně.

Hned všichni odcházejí a zůstáváme sami, Javi, já a Julie, úplně mimo, vstřebáváme všechno to, co se za tak krátkou dobu událo. To, že jsme už čtyři. To, jak jsme to zvládli a jak to všechno proběhlo. Nepopsatelné. Ale zároveň tak přirozeně neskutečně jednoduše nechat tělo samo konat. A je tu s námi, Julie, hojící všechny rány, jizvy na těle i duši. Bylo to možné a ona chtěla, aby to bylo takhle. Až do posledního okamžiku, kdy se nás všichni ptali, jak to uděláme, jsme říkali: bude to, jak ona bude chtít, my se připravíme na domácí porod, ale ona rozhodne o konci. A rozhodla pro domov. A bylo to úžasné.  Díky, Julie!

Po chvíli se vracejí, mám malé povrchové poranění, které se spraví několika málo stehy, vše uklidí, pomohou mi se umýt a obléci a jdeme dolu do obýváku, já s malou v náručí. Přivítá nás Diego: „ Kujaaa, Kujaaa!!“  Nepřestává ji pusinkovat a ukazovat na její oči, vlasy, ručičky. A hele, hned taky k prsu, přisaje se k druhému  a já se cítím nejšťastnější žena na světě v té nejkrásnější rodině…