Přínášíme další z příběhů, které zprostředkovala Tereza Marksová prostřednictvím sdružení EPEN ve Španělsku jako podporu pro Ivanu. První z příběhů i s komentářem je zde.

Doufám, že můj příběh pomůže jako dobrý příklad tak důležité profese jako je porodní asistentka a jako důkaz, že přirozenost porodu sama o sobě není nic nebezpečného. Být správně doprovázená, podporovaná a respektovaná je klíčové k tomu, aby se člověk cítil v pohodě a aby porod dobře probíhal.

Všechny porody bez komplikací by měly být jen pod kontrolou asistentek a ne gynekologů či celých lékařských štábů, neznajících ženské tělo v celé své hloubce (1). Doufám tedy, že se řemeslo porodních bab či asistentek úplně nevytratí, ba naopak, bude mu vrácena důležitost a status, který si zaslouží.

(1): Při studiích oboru gynekologie se vyučuje proces těhotenství a porodu z hlediska komplikací, nemoci, něčeho problematického. Většina gynekologů nikdy neasistovala ani neviděla porod bez epiziotomie. V jejich odborných skriptech se téměř nepojednává o tématu kojení.

Myslím, že je důležité vážit si práce „dobrých profesionálů“, ať jsou kdekoliv. Tady ve Švédsku už tradičně respektují více než v jiných zemích, i když je tu samozřejmě k dostání i celý „balíček“ se vším všudy. Myslím, že tak jak je důležitý systém, asistentky, porodnice, je i nanejvýš důležitá informovanost rodičky a její jistota. Všimla jsem si, že jsou i Švédky, které se o to vůbec nezajímají a asi raději spoléhají na porodnice. A jsou i takové, které chtějí epidurál a vše co je při ruce, jen aby nic „necítily“…

Tak konečně Vám píšu svůj příběh, uplynuly už skoro 4 měsíce. Nejdříve vás uvedu: Žiji ve Švédsku více než 10 let a manžel je Švéd. Moje těhotenství probíhalo bez problémů a já byla relativně v klidu, co se týče mého prvního porodu. Četla jsem vše, co jsem mohla. Prošla jsem i kurzem „dýchání Profilaxis“. Můj muž akorát nakupoval různé věci k porodu a s sebou do nemocnice (asi kolem 22 h.) a já mezi tím sepisovala, co si s sebou budu muset vzít. Ale najednou mi praskla voda. Jelikož jsem byla teprve v 8.měsícii, nejdříve jsem si myslela, že mi malé trochu přimáčklo močový měchýř, ale na WC už bylo jasné, že tolik vody je znamení k porodu.  Během těhotenství jsem si pohrávala s myšlenkou na porod doma, ale tady ve Švédsku jsou v nemocnicích celkově velmi respektující, porod je v režii asistentek a gynekolog přichází, jen když jsou komplikace.

Některé Švédky rodí doma, je tu i Sdružení pro porod doma, ale není to běžné.  A já jako prvorodička jsem se nakonec cítila jistější v porodnici. Samozřejmě jsem ale vybrala jednu – vyhlášenou svým respektem k rodičkám a celkovým přístupem, v Ystadu, asi 45min. od našeho bydliště. Během těhotenství jsme ji navštívili, mluvili s personálem, asistentkou, a já se ptala na rutinní zákroky, včetně episiotomie. Bylo mi řečeno, že neviděla ani nepotřebovala dělat nástřih víc než 10let. A že asistentky vedou porod a mají patřičné kompetence.

Takže je 22h., praskla voda a my nemáme samozřejmě nic připraveno. Začínaly lehčí bolesti a já je prodýchávala. Nevypadalo to na kontrakce, protože to zas tak nebolelo a ani jsem nezaznamenávala pohyby.

Ty bolesti ale přicházely a odcházely, až jsme nakonec zavolali do porodnice. Nakonec jsme asi ve 3.30h vyrazili, vzala jsem s sebou jen něco málo oblečení pro malé a pro mě. V autě se tyhle bolesti změnily a já cítila tlaky, jako by už malé chtělo ven. Zůstala jsem klidná a manželovi jsem v tu chvíli nic neříkala, tak už měl dost s řízením a hledáním nemocnice. 🙂 Vešli jsme do porodnice, já žaludek tak trochu na vodě a k tomu tyhle
bolesti. Přijala nás jedna asistentka, docela mladá (já si přála nějakou starší a zkušenější, která by byla jako máma – to jsem si v tu chvíli říkala). Bylo 4.30h. Nevím kdy, ani jak vytiskl můj muž porodní plán, který byl
napsán jen napůl, protože jsme nikdy neměli dost času ho dopsat. Ale i to málo, co jsme tam sepsali, dodrželi a bylo vidět, že to opravdu četli:). Asistentka mě prohlédla a konstatovala, že jsem už totálně otevřená. Dvě
hodiny na to se narodil Ivar.

Jak jsem si sepsala, nechtěla jsem epidurál ani medikace, maximálně „plyn“** (kdybych to nemohla už vydržet), ale nic jsem nepotřebovala, cítila jsem se plná síly a vydržela jsem. (**technika na úlevu bolesti, použití N2O, vdechuje se před kontrakcí – pozn. překl.). V místnosti bylo pološero, jen asistentka a jedna sestřička, já v pozici, ve které jsem chtěla – ve stoje a můj manžel jako opora za mnou. Až v závěru mi asistentka navrhovala různé pozice a já si vybírala ty, při kterých mi bylo nejlíp. Už jsem rodila a cítila jsem se jistá. I při výběru pozice jsem jasně věděla, která je prospěšná, a kterou ani raději nezkoušet. Chvíli jsme pobyla i na té malé stoličce, ale to se mi nezamlouvalo. Nakonec jsem porodila na kolenou, rukama opřená o postel (tak jsem se cítila dobře) a tak, asi na čtyři zatlačení, se narodil Ivar. Bylo 6.33h.

Ke konci jsem ani už nevěděla, jestli mám kontrakce, bylo to všechno tak intenzivní, že jsem ani asistentce nemohla odpovědět, když se mě na to optala – že by při stahu pomohla. Já prostě tlačila, když se mi chtělo. Procítila jsem si „ohňový kruh“, to bolelo, ale já myslela jen na to, abych to udělala co nejlíp a co nejjednodušeji pro malého.

Maji zaběhnuté jako rutinu, že položí hned dítě na matku a tak jsme mohli první 2h. strávit spolu a nerušeně.

Poté přišli na vážení a měření atd. Nekoupou. Vůbec ho nikam neodnášeli, neseparovali.  I přes to všechno se nám kojení nedařilo. Nevím, jestli s tím mohlo mít společné to, že se narodil o měsíc dřív. Zůstali jsme v porodnici 4 dny.  24hod. pod dohledem asistentek, abychom seujistili, že Ivar prospívá dobře. Udělali mu 2 x odběr krve a sluchovou zkoušku, oboje v naší přítomnosti. Můj muž byl s námi od začátku. Další návštěvy nejsou povoleny, a tak moje matka, která byla akorát náhodou ve Švédsku, musela změnit letenku, aby se mohla přivítat se svým vnukem. Ale pravda je, že je to tak mnohem klidnější, bez návštěv, ty první dny. Já jsem se také musela srovnat – i přes „perfektní“ porod, začátek šestinedělí byl šok – pocity, bolesti při kojení, atd. Ivar sál, ale ne dost silně, takže jsem nezažila famózní příval mléka, ale spíš se začínalo tvořit pomalu. Nakonec jsem si i myslela, že nemám dost mléka. Ještě, že se mnou v těch začátcích byla má sestra a podporovala mě celý první měsíc.  Už v porodnici jsme začali dokrmovat uměle, aby se „dojedl“. A až do teď pokračujeme s obojím. Nejraději bych mu bývala dávala jen mé mléko, ale i přes všechny pokusy včetně bondingu, odstřikování, čajů, to nakonec nedopadlo a tak jsme akceptovali láhev.

Belen Santon