Chtěla bych podpořit Ivanu svým stručným příběhem. Nejsem moc konkrétní, porod je pro mne hodně intimní zážitek a neumím se o něj dělit tolik veřejně. Věřím ale, že i tak je to alespoň malý příspěvek k Vaší práci. Děkuji Vám za to, co děláte. Náš stát, jeho právní řád i nastavení společnosti je v mnohém hodně zaostalé a posouvat zakonzervované názory je práce, která je potřeba pro nás i pro naše děti, i pro budoucnost téhle země, kterou tvoří mnozí lidé s porodními traumaty.

Díky porodní asistence a díky respektu ze strany personálu neratovické porodnice jsme se synem a mužem mohli zažít naprosto normální porod. Takový, jaký jsem si přála. Představu o tom, jak by mé dítě mělo přijít na svět, jsem měla jasnou už dávno před otěhotněním, přestože mé okolí, moje kamarádky i moje sestra, k tomu přistupovali jinak. Jistá jsem si ale rozhodně nebyla tak, jak bych si byla jistá dnes. Každopádně dosud jsem vděčná všem za respektování mého přístupu. Chtěla jsem rodit normálně. Bez jakýchkoliv zásahů, injekcí, oxytocinu, nástřihů. Kdesi v mých představách jsem rodila jako nějaká kočkovitá šelma v pořádně měkkém a připraveném pelechu, schovaném v rohu, sama v šeru a v naprosté tichosti. Ne, tichý porod to rozhodně nakonec nebyl. Většinu času jsem, alespoň podle vlastních jistě zkreslených vzpomínek, strávila ve vaně, kterou pro rodící ženy mají v jedné místnosti neratovického porodnického oddělení.

Syn se narodil před více než dvěma lety. Věděla jsem, že budu rodit dobře a že jsem silná. Celé to proběhlo v klidu, pomalu, bez jakéhokoliv zásahu v polohách, které mi byly přirozené. Při porodu byla pouze porodní asistentka, personál porodnice jsem jen tušila kdesi za dveřmi v dalších místnostech. Ani nemocniční prostředí mě nerušilo, ona je neratovická porodnice docela malá a působí celkem rodinně. Porod proběhl perfektně. Tak, jak jsem si ho vysnila, byl to nejsilnější zážitek, který nelze zapomenout a na který vzpomínám s úsměvem a dojetím. Vím, měla jsem proti mnohým ženám štěstí na skvělý první porod a chtěla bych za to poděkovat těm, kteří se o tak dobrý zážitek zasloužili. Když jsem se před pár dny po té dlouhé době byla podívat v místnosti s vanou, nebyla vůbec tak velká (ani vana ani místnost), jak jsem si ji pamatovala. Ale s místem se vyrojily i vzpomínky a k mému překvapení mě dojaly. Mám na porodnici dobré vzpomínky. Tedy na porod a na personál gynekologicko-porodnický. Ty čtyři dny po porodu strávené na pokoji neustálým vyrušováním desítek lidí, kteří mnohdy ani nezaťukali, kteří se nezastavili ve dveřích, přestože jsem byla polonahá, podepisování papírů potvrzujících školení o výživě a další a další, ponižující a výsměšný přístup pediatričky a její sestry pár hodin po porodu, popojíždění s miminkem sem tam za doktory, řeči o vašich prosou, bradavkách a automatické sahání na nejrůznější části těla a vlastní pocit neschopnosti, osamění… to jsou naopak zážitky, které už opakovat nechci.

Ráda bych poděkovala všem, kteří se perou za to, abychom my ženy měly možnost rodit s porodními bábami. Abychom měly právo na svou porodní asistentku, na volbu prostředí, ve kterém přijdou na svět děti, které budou za pár let volit nové prezidenty. Ráda bych poděkovala všem, díky nimž přišel na svět můj syn tak, jak jsem si tehdy představovala. Porodní asistentce Věře Novákové za pochopení, za uklidňující přítomnost, za rady, za to, že za mnou stála i v momentech, kdy jsem nebyla schopná stát si sama za svým. Doktoru Štěpánu Budkovi, který tehdy sloužil v Neratovicích, za respekt k mému názoru, za jeho uklidňující nerušivou přítomnost, za individuální přístup. Za to, že jsem díky němu mohla porodit jen s porodní bábou a mužem, přestože to celé proběhlo v porodnickém zařízení. Neratovické porodnici za to, že své porodní asistentky nechá dělat jejich práci tak, jak nejlíp umějí.

Anna