Rok a půl po porodu dcery jsem znovu otěhotněla, myslela jsem si, že budu rodit zase s Ivanou v klidu domova, ale osud měl se mnou jiné plány. Těhotenství se nevyvíjelo dobře a v pátém měsíci mi hrozně vyrostlo břicho, bylo plné plodové vody. A ve 24. týdnu těhotenství jsem předčasně porodila dvojčátka – chlapečky. Pravděpodobně šlo o vývojovou vadu jednovaječných dvojčat.

Ještě jsem stačila předtím dvakrát navštívit poradnu u Ivany, poprvé bylo ještě všechno v pořádku, podruhé už jsem měla obrovské napjaté břicho pár dnů před porodem. Ivana byla klidná a to mně posílilo a doporučila nám jít co nejdřív na kontrolu ke gynekoložce.

Když jsme byli u gynekoložky na prohlídce na ultrazvuku, byla ze mě dost nervózní a řekla mi, že teď je ještě čas se toho plodu zbavit. Bylo to pro mě strašné. Už jsem k ní nikdy neměla sílu jít znovu. Za pár dnů nato mi začala brzo ráno odtékat plodová voda. Volali jsme Ivaně, a radili se, co máme dělat a kdy a do které porodnice odjet.

U porodu byla bohužel mladá doktorka, která mě slovně ponižovala, protože jsem měla v průkazce napsáno, že jsem předtím rodila doma. Byla jsem vyděšená, co bude a tohle mi vůbec nepřidalo. Jiný personál byl naopak vstřícný. Po porodu jsme se s mužem měli rozhodnout, jestli chceme zahájit o chlapečky péči. Chtěli jsme jim dát šanci. Díky tomuhle rozhodnutí už měli status lidí a podle toho s nimi i zacházeli. Dali jsme jim jména Čestmír a Vilém. Byli umístěni v inkubátorech na oddělení neonatologie. Bylo těžké je tam vidět s hadičkami a kanylami, cítila jsem pocity viny, že jsem je vrhla do tohohle chladného technického světa. Navíc Vilém měl nedokrvené nedovyvinuté chodidlo, které se mu asi předtím zamotalo do pupeční šňůry, a nožička mu postupně odumírala. Vyhlídky do budoucna byly strašné, doma jsem měla tehdy dvouletou dceru a nedovedla si představit, že bych několik měsíců sem měla chodit. Hlavně jsem nechtěla, aby se zbytečně trápili, aby je neudržovali při životě za každou cenu. Lékaři mě ujistili, že dostávají léky proti bolesti. Velice jsem ocenila lidský přístup na tomhle oddělení, primářka mě povzbuzovala, ať do inkubátoru dávám ruku a s chlapečky si povídám.

Třetí den nám řekli, že s Čestmírkem to nevypadá dobře a že navrhují odpojení od inkubátoru. Byli citliví, dali nám hodně času na rozloučení. Zrovna ten den po delší době svítilo slunce a já konečně držela svého synáčka v náručí na nahém hrudníku, cítila jeho ještě teplé tělíčko, zpívala mu a s mužem jsme plakali. Bylo to těžké, ale i krásné, moje nejbližší setkání se smrtí. Ulevilo se mi, že je příroda milosrdná. Že technika není všemocná.

Druhý den totéž proběhlo i s Vilémkem, ale cítila jsem, že je už pryč, u bratříčka.

V dalších dnech můj muž oběhával potřebné papíry – rodný a úmrtní list, porodné… Jsem mu vděčná za jeho emocionální podporu i vyřizování všech praktických záležitostí. V prvních měsících mi hodně pomáhala moje dcera, její přirozená dětská veselost a spontánnost. To, že mě potřebuje, že jsem se o ni musela starat.

Taky jsem ještě s mužem navštívila Ivanu a mluvila o tom zážitku, mohla jsem se vypovídat, a ona mne podpořila, moc mi to pomohlo, ani nechtěla za konzultaci zaplatit.

Za dva týdny od porodu jsme udělali pohřeb a na jaře jsme popel chlapečků zakopali na jedné hoře u krásného doubku, kam s mužem a dcerou občas chodíme.

Teď je to přesně tři roky, co chlapečci odešli a já už každým dnem čekám na porod dalšího miminka. Už se těším a jsem zvědavá. Ale to už bude další příběh. Jen mně mrzí, že u porodu nemůže být Ivana.

Více si můžete přečíst na webu www.ztratamiminka.cz.
Když budete chtít přispět svou vzpomínkou na Vaše andělské miminko – příběhem, fotkou, obrázkem, budu vděčná.

Lenka s rodinou