Milá Ivano, moje porodní historie je tak podobná tolika dalším, že mi dlouho bylo hloupé je psát.

Máme tři děti. Čas okolo těhotenství i porodů je v mých vzpomínkách časem velmi vzácným, výjimečným. Úplně se vidím, jak jednou, slepá, hluchá na kolečkovém křesle, s filipínskou pomocnicí po boku vzpomínám a přehrávám si ty chvíle, kdy se lámaly ledy a měnil se život naší rodiny.

Eda – byla jsem mladá, plná síly a nezlomného odhodlání, že porod není nic, čeho bych se musela bát a na co bych se měla nějak výjimečně připravovat. Moje babička to zvládna sedmkrát, zvládnu to i já. Půjde to samo, přirozeně. Věřila jsem svému tělu a věřila jsem doktorům, že mu budou důvěřovat společně se mnou.

Apolinář. Přenášení. Vyvolávačky. Věty typu…“No, abyste měla paní sílu na tlačení…“ Epidurál. Nakonec ze mě Edu vytlačili, jak z tuby. Necítila jsem nic. Nebyla jsem pánem/paní chvíle. Myla jsem tubou zubní pasty. A pak samozřejmě štěstí z narození chlapečka. A velké bolesti hlavy a výčitky svědomí.

Rachel – už jsem věděla, jak ne. A taky už bylo kde rodit jinak. Centrum aktivního porodu na Bulovce. Předporodní kurzy s manželem, který pochopil, že teď se musíme připravit. Čtyři ženy, čtyři porodní báby, každá jiná. A můj muž, do té doby velmi skeptický k těmhle ženským výmyslům, se nadchnul. Potkal bojovnici. Ženu třímající prapor. Amazonku. Ivanu. Já si Ivanu u porodu moc představit nedovedla. Bude umět poslouchat? Bude umět být ticho? Nechci raději někoho z kategorie „anděl“? Kalendář, osud a Tomáš tomu chtěli. Ivana. Tichá. Nemluvná. Neinvazivní.

Eliáš – Eliáš se narodil doma. CAP zavřeli a já hned po porodu Rachel začala studovat a ptát se. Oddělení šestinedělí na Bulovce mi jasně ukázalo, že nemocnice je pro mne až posledním řešením. K Ivaně do poradny v A-centru jsem přešla brzy po tom, co mě můj pan gynekolog Čepický ubezpečil, že domácí porod je zločin a že odmítnutí amniocentézy je nezodpovědné hazardování s budoucností lidstva. Ivanu označil za postrach porodnictví. Na rozdíl ode mne s ní nerodil. (Tedy on s ní, milá paní, rodil léta na sále….) Nějak jsem už neměla chuť se hádat a bojovat. Chtěla jsem přivést na svět své poslední dítě v klidu. Vím, že domácí porod je riziko. Vím, že se mohlo něco stát. Porod, stejně jako život, láska, výchova dětí, je riziko. Eliáš přišel na svět nad ránem u nás v koupelně. Ivana ho tiše přivítala svým klidem. Zabalila ho a my si lehli do postele.  Za oknem zpívali ptáci.

Ivano, dlouho jsem věřila, že se věci změní, že naše dcerky budou mít na výběr, že porod přestane vzbuzovat v lékařích touhy za každou cenu léčit a poučovat. Že se i v porodnicích začne počítat s tím, že každý máme jiné potřeby a priority. Dnes tak optimistická nejsem. Moc díky, že seš tou Amazonkou. Díky i všem ostatním „andělům“ a porodním bábám. Porod, ať se to komu líbí nebo ne, je jedním z posledních hájemství ženy. Porod je iniciace, brána do světa dospělosti. Je paradoxní, že mi tu bránu pomáhala otevřít Amazonka.

Martina Pojarová