Aniž bych znala Ivanu a aniž bych cokoliv bližšího věděla o těhotenství a porodu, „najednou“ jsem byla těhotná. Za pochodu jsem se učila chápat své tělo, pocity i studovat odbornou literaturu. Byla jsem přesvědčená, že rodit budu jedině v prostředí bezpečné porodnice. Ale jak šel čas a já studovala více a více, začala jsem vnímat, že mnohem bezpečněji se cítím spíše doma než jinde. A tak se moje první a po roce i druhá dcera narodily jen za asistence duly a porodní asistentky doma.

O Ivaně jsem se dozvěděla až po svém prvním porodu díky celé mediální kauze. Došlo mi najednou, že Ivana není jen jedna jediná žena, které se toto mohlo přihodit, ale že byla více než vhodnou kandidátkou na „exemplární zastrašení“. Bylo mi to líto. Došlo mi, že i já jsem rodila tak, jak jsem chtěla, jen díky Ivaně a podobným ženám, které jsou těhotným skutečně nablízku, podporují je, respektují a zároveň jim ukazují reálná rizika každé jejich volby. Celý případ jsem tedy sledovala s napětím a doufala, že soud proběhne dobře a v Ivanin prospěch. Ale věci se vyvíjely spíše opačným směrem…

Pak mi jednoho dne zavolala kamarádka, která vlastní kavárnu v Praze. Jejím předsevzetím bylo, že kavárna bude nejen místem odpočinku, ale i podnětným prostředím, kde je možné inspirovat se různými tématy. A tak sehnala film „Orgasmic birth“, oslovila mě jako ženu, co se rozhodla dvakrát rodit doma a Ivanu Königsmarkovou jako odbornici.
Když mi to kamarádka oznamovala, byla jsem skeptická, že by Ivana přišla. Předpokládala jsem, že z mediálních tahanic bude už unavená a že povídání v kavárně „jen za džus“ bez toho, že bychom jí mohli nabídnout nějaký honorář, pro ni bude jen dalším setkáním bez valného významu.

Byla jsem ale nakonec moc překvapená a potěšená, že Ivana nabídku přijala. Večer to byl nabitý emocemi. Pustili jsme film a pak začala debata. Místnost byla napěchovaná lidmi i „na stojáka“ a dotazy padaly jeden za druhým. Sama jsem byla zvědavá, jak bude Ivana na živo reagovat a zda nepotkám jen další „dogmatickou“ obhajovatelku jedné pravdy. Ale Ivana byla přirozená, trpělivě lidem vysvětlovala fakta, která už sama asi musela říkat tisíckrát, a svým způsobem by měly být v běžném povědomí. Ale nejsou! A tak se mluvilo o porodech přirozených i těch medicínských, o tom, zda je možné měnit a ovlivňovat ministry zdravotnictví, o osobních zkušenostech i o aktuálním rozpoložení. Ivana vůbec nepůsobila zničeně ani zklamaně. Byla energická a zdálo se mi, že je odhodlaná jít dál bez ohledu na to, kudy její cesta povede. A není-li to momentálně skrz provázení žen u porodu, tak bude Ivana pomáhat třeba těm, kteří pomáhají. Zkrátka bude pracovat dál, psát, mluvit, bude měnit klima ohledně porodnictví i ovlivňovat úroveň debaty.

Osobní setkání pro mě bylo velkou inspirací. Ne v tom, jak by měl nebo mohl probíhat porod a těhotenství, ale v tom, jak je možné postavit se k svému životu. Co dělat, když vám okolnosti znemožńují dělat to nejlepší, co umíte? Ivana mě inspirovala v tom, že když nejde cesta přímo, je možné proklestit si cestu hned vedle. A stačí být otevřený všemu, co přichází a nevzdat to.

Zdeňka Morávková (31 let)