Kdysi dávno, jsem se od kolegyně v práci dozvěděla, že porodit doma, podle sebe, je fajn. Nijak jsem se tehdy o porody ani děti nezajímala. Jediné, co jsem o této části života slyšela z vyprávění ženské části příbuzenstva a starších kamarádek, byly vrcholně dramatické zážitky plné nepříjemné bolesti. Když se mě toto téma začalo týkat osobně, na scénu plnou silou vtrhlo mé přírodní já, o němž jsem věděla, ale potřebovala jsem ho leda tak na přesazování kytek a vaření bylinkových čajů. A stala jsem se nepříjemnou pacientkou dohlížejícím zdravotníkům. Mám totiž silný pocit, že za své zdraví zodpovídám já, nikoliv někdo jiný. Přečetla jsem skoro všechno, za pacientku jsem se nepovažovala ani minutu a na mnoho „nutných“ vyšetření jsem měla vlastní názor. Na vydírající argumenty jsem sice pokaždé neuměla odpovědět stejně odbornou řečí, protože jsem dala spíš na pocity, ale říkala jsem si, že oni taky neví, co je třeba dativ nebo SEO. Na první porod jsem se připravovala pořádně. Mám ráda, když o něčem, co dělám, vím možné maximum. Ráda vím, proč a jak to funguje. Je to pro mě ostatně jediný možný způsob se něčemu naučit – vidět důvod a zákonitosti, které vedou k výsledku. (Ano, čtu návody k elektronice i k údržbě potahu nové pohovky.) Kromě studia literatury jsem se zajímala o zkušenosti žen z různých porodnic a byla na pár kurzech. Nakonec jsem dospěla k přijatelnému kompromisu ve znalostech a očekáváních. Doma jsem rodit nechtěla, ale taky jsem se nechtěla podřídit diktátu medicíny ve velké porodnici, kde není moc prostoru na intimitu, když vzhledem k pohodovému těhotenství a obecné „normalitě“ všeho možného nebyl důvod očekávat jakékoliv patologie. Nemocnice prostě nemám ráda. A chtěla jsem to mít podle sebe, mít prostor pro svoje pocity a dostatek času. V sítu nakonec uvázly Neratovice a porodní asistentka Věra Nováková, která mi nakonec navzdory nejistotě, která v neratovické porodnici tehdy vládla, pomohla prožít vlastní přirozený porod bez traumat a slz, s plnou podporou a zkoumáním možností ženské energie. Což mi dodalo nebetyčné sebevědomí a správný pocit, že tak to má být. A druhé dítě mělo samozřejmě všechno jednodušší a ještě prirozenější.

Díky osvětě Ivany Königsmarkové a jí podobných jsem se mohla dozvědět, že porod náleží ženě, že je za něj zodpovědná, že jen ona sama zná své pocity, že dítě je rodičů a ne státu a že je dobré požadovat od zdravotníků podporu, nikoliv záchranu, když není koho zachraňovat. Podle mě nespravedlivý proces s Ivanou se mě dotkl. V porovnání s nedávným rozhodnutím soudu o tom, že za špachtli zapomenutou v břiše pacientky nebude nikdo potrestán, je skutečně neuvěřitelný.

Bylo by dobré, aby porodní asistentky konečně mohly dělat svou práci tak, jak mají. V nemocnici nebo doma nebo profesionálně vybavené ambulanci. Klidně i na poli, pokud si to bude rodička přát a asistentka na to přistoupí. Koneckonců dost by se v našem low-cost státním podniku Zdravotnictví ušetřilo pro potřebné a skutečně nemocné.

Almíra Pitronová