Stalo se tak jedno slunné odpoledne v tichu, klidu, míru a pokoji. Krásnému porodu doma předcházela vědomá příprava na porod během celého těhotenství. Ivana byla jednou z těch, kdo otevřel těmto impulsům cestu. Její kniha „Hovory s porodní bábou“ mě provázela již v době, kdy jsem ještě vůbec o těhotenství vážně neuvažovala.  Měla jsem ale ve svém okolí spousty žen, které přiváděly na svět děti doma, v kuchyni či obýváku. A tak jsem i já chtěla vědět víc.

Příběh, který následuje, věnuji tedy všem porodním asistentkám, které mají odvahu stále chodit k porodům doma, i když je to pro ně v současném legislativním prostředí velmi riskantní podnik.

Doma jsme měli dvouletou dcerku a říkali jsme si, že by potřebovala sourozence, aby nebyla pořád sama a závislá na naší neustále pozornosti. A tak se počal náš příběh. V krásném městě Rab, za horké letní noci přišla k nám nová dušička. Tehdy jsme to ještě nevěděli, jen tušili.

A za pár týdnů přišla jistota. Tak je to tady, nová duše se chystá na svět. Nejdříve mě ta zpráva zas tak nepotěšila, ačkoliv jsem si druhé děťátko moc přála. Přestala jsem kojit teprve před pár měsíci a začala jsem se konečně cítit zase pohyblivá, lehká a svobodná, protože dcerka již na mě nebyla závislá.  A najednou se začínám cítit zase těžká, neohrabaná, žaludek mám tak nějak na vodě. Takové byly moje počáteční pocity, ale ty rychle vystřídala radost z nově přicházejícího života a já se začala těšit.

Na gynekologii se mi nějak nechtělo. Jak vypadají komplikace v těhotenství, jsem už věděla, prožila jsem si samovolný potrat i mimoděložní těhotenství. A tak jsem si řekla, že si tohle těhotenství chci užít zevnitř, důvěřovat sobě a svému tělu, vnímat své dítě skrze rostoucí bříško a nikoliv přes obrazovky počítačů a přístrojů. A tak jsem začala chodit jen na návštěvu k porodní asistentce. Bylo to vždycky krásné setkání, které mě naplnilo radostí a krásným očekáváním nového života. Ač se mi pohybovalo čím dál hůř, tohle setkání mi vždy dodalo důvěru, radost a sílu.

Celé těhotenství probíhalo naprosto v pořádku. První porod proběhl také doma a byl poměrně rychlý. Cítila jsem při něm ale kontrakce jako bolestivé a tak jsem se tentokrát rozhodla, že to zkusím jinak. Vyzbrojena informacemi od Lucie Groverové o tom, že porod nebolí, jsem si říkala, že by to bylo fajn ho takto prožít. A tak se ke mně dostala kniha Hypnoporod. Poctivě jsem trénovala zpomalený tichý dech a vizualizace, jak je v knize popsáno. Hlídala jsem si také hodnoty železa, abych měla po porodu sílu a neztratila moc krve.

A mé úsilí se vyplatilo. Na porod jsme byli připraveni tentokrát již dlouho dopředu. První dcera se totiž narodila o tři týdny dříve. Ale tohle miminko se rozhodlo čekat. Říkala jsem si, že asi čeká, až se všichni uzdravíme, protože nejprve onemocněla dcera, pak manžel a po dvou týdnech i já.

Ale miminko už déle čekat nechtělo. Jednoho večera kopalo tak silně, že jsme si říkali, že zítra už to možná bude. Ten večer jsme ještě shlédli film s příznačným názvem: „Tvář anděla“ a dlouho do noci jsme o něm povídali. Pak jsme usnuli pěkným spánkem a ráno to přišlo. Tu noc jsem měla navíc sen, že se mi rychle a bezbolestně narodilo dítě, ani jsem nestačila nikoho zavolat a byla jsem doma sama. Tak tedy kontrakce po 20 minutách. Velmi krátké a velmi slabé. Hodinu pořád stejné. „Je to porod nebo poslíčci?“ Stejně jako u prvního porodu jsem si myslela, že jsou to jen poslíčci. Zkouším vanu. Vylézám a je to pořád stejné. I tak voláme porodní asistentku a rodičům, aby si dojeli pro starší dceru. Pro jistotu.

Chce se mi hrozně spát. Jdu si tedy lehnout, a co 20 minut mě vzbudí lehká kontrakce, interval se mírně zkracuje na 15 až 10 minut. Porodní asistentka i rodiče jsou na cestě. Dcera s mužem venku. Mám klid a zkouším naučený zpomalený dech a vizualizaci. Jde to dobře. Kolem jedné přijíždí porodní asistentka. Vaříme čaj. Ještě si dám lehký oběd, mám hlad. Pak mi asistentka kontroluje ozvy. Všechno v pořádku. Balíme ještě dcerce věci k babičce. Pak si jdu opět lehnout. Kolem půl třetí přijíždějí rodiče. Krátce se mezi kontrakcemi pozdravíme. Loučím se s dcerkou a všichni odjíždějí.

V domě nastává klid a porod se může rozběhnout. Beru si teplou termo lahev a opět zalézám do postele. Prodýchávám kontrakce, které se postupně zkracují a zesilují. Daří se mi pomalý klidný dech, žádná bolest. Jen mírný tlak. Když se opravdu soustředím a jsem v klidu, jsem v tiché meditaci. Horší to je, když musím na záchod, pak soustředění a koncentraci ztrácím a bolest se hlásí o slovo. Občas mi asistentka zkontroluje ozvy. Miminko ťuká krásně. Vše je v pořádku a vracím se zpět do postele. Říkám si jen, jestli tímhle tempem mohu porodit, když si tady tak pěkně v klidu medituji v posteli.

A najednou už se mi nedaří udržet klidný dech, intenzita sílí a já začínám uvolňovat tlaky hlasem. Přichází porodní asistentka a přesouvám se z ložnice do obýváku, kde je tepleji. Po hodině meditace v ložnici jsem otevřená na 7cm. Tlaky zesilují, zkracují a jsou stále intenzivnější. Už se mi nedaří udržet pomalý dech a najednou nevím, jak mám dýchat. Prosím o radu. A té se mi dostává, i když mi to zpočátku nejde. Asistentka dýchá rychle a povrchně se mnou. Hlásím, kdy přichází tlaky, je to síla. Uvolňuji se hlasem, jinak to nejde. Praská voda. A už je tady hlavička. Sahám si na ni. Tak už to bude. To není možné. A opravdu. Ještě pár zatlačení a je tady miminko. Mám ho na břiše a ani nevím, jestli je to holčička nebo chlapeček. Je tak krásně teplé. Sahám si a už to vím. Je to holčička. Manžel nám dělá první fotku. Miminko je zabalené v plence a ručníku a leží spokojeně na mém břiše. Za chvilku se krásně poprvé přisává. Je krásné odpoledne a sluníčko stále svítí. Kamna vedle naší matrace hoří. Je klid a ticho.
Čekáme na placentu. Moc se jí nechce. Nějak se uvolnila atmosféra a všichni jsme zapomněli, že jeden porod je ještě na řadě. Nakonec se zadaří. Asi po hodině se narodí i placenta. Necháváme ji s dcerou spojenou ještě do druhého dne. Nosíme misku s placentou všude s ní, ale nijak nám to nepřekáží. Ať si vezme vše, co potřebuje. Asistentka mě ještě zašívá. Je už tma. A s večerem odjíždí.

My si ještě povídáme dlouho do noci. Potřebujeme vstřebat všechny ty silné okamžiky tohoto krásného zrození. Před půlnocí uléháme všichni tři do naší postele a spokojeně usínáme.

Já děkuju za ten krásný dar. Za možnost prožít porod opět doma. Děkuju svému miminku, že si vybralo tuhle cestu na svět. Svému manželovi za důvěru a podporu. A porodní asistentce za její trpělivé čekání, důvěru v mé tělo a jeho schopnost porodit, podporu v pravou chvíli a respekt k mé osobě.

Tenhle porod byl jiný než ten první. Neprožila jsem ho tak zázračně jako poprvé. Byl více vědomý a mnou řízený. Uvědomuji si, že jsem přesně v každé chvíli věděla, co se děje a naplňovalo mě to pocitem síly. To mé tělo vědělo přesně, co má dělat a já jsem ho následovala. Všichni ostatní tu byli, aby se podřídili. Vládl obrovský respekt ke mně po celou dobu porodu i po něm. Respekt k probíhajícím stahům, při nichž se nešije, ale čeká. Trpělivě a pozorně. Rodící žena je na prvním místě. Ona a dítě jsou spojeni a zůstává tomu tak i po porodu. To ona rozhoduje, jak se věci budou dít.

Tenhle porod mi dal sílu. Přesvědčil mě o tom, že je možné silou myšlenky ovládnout vnímání tělesných projevů a vnímat tlak jako tlak a nikoliv jako bolest. Dlouhá příprava během těhotenství se vyplatila. Zažila jsem tak skoro celou první dobu porodní. Intenzivních a hůře zvladatelných bylo jen posledních 20 minut. A ty byly kompenzovány teplým uzlíčkem na mém těle. Ve fialovém ručníku se choulila naše Violka. Jsem vděčná, že mám druhou dceru, která si vybrala klidný a krásný příchod na svět. Narození, o němž jí budu s radostí vyprávět. Neboť porod je zázrak. Posilující zážitek, když je ženě umožněno, aby jej vedla a prožila podle svého.

A tak věřím, že nejpozději naše dcery již budou rodit jinak. S respektem a úctou, které si zaslouží. Protože ony si toho budou již vědomy a nenechají se zmanipulovat do role poslušných pacientek.

Přeji Ivaně sílu a odhodlání a nám ženám odvahu jít si za svými právy, pocity a prosadit si „svůj“ porod tak, abychom na něj mohly s radostí a pocitem vděčnosti vzpomínat.

Petra Haken, Terezka, Violka a manžel Jan

Příběh o narození první dcery: 173. Ivana byla s námi