Příběhy pro Ivanu považuji za úžasný nápad. Nejdřív jsem je jen zpovzdálí sledovala, ale pak jsem se do nich pořádně začetla a bylo mi jasné, že taková věc zaslouží pomoc nás všech. Podělila jsem se o svou zkušenost (příběh 355), a oslovila kamarádky s dětmi. Taky o celé situaci vyprávím kamarádkám v zahraničí, některé nechápou (hlavně ty tady v Holandsku :-)), některé mají podobné zážitky nemocniční i domácí. A tak mě inspiroval nápad oslovit některé, zda by svým vyprávěním nechtěly doplnit mozaiku a pomoct uchovat kontinuitu Příběhů. Zalovila jsem na francouzských stránkách a fórech o domácích porodech a brzy přišly první ohlasy. Získala jsem souhlas tří matek, které uveřejnily rozhovor o svých domácích porodech na stránce magazínu Top Santé. Jedna z nich dokonce oslovila své další kamarádky, takže už se mi sešlo několik příběhů. Většina jich přišla 8.3., jaký krásný dárek ke dni žen 🙂 Byla jsem opravdu dojatá z reakcí od žen, které vlastně vůbec neznám, jak nadšeně a se zájmem chtějí podpořit tento projekt, rády budou sledovat, jak se u nás situace vyvíjí, a drží nám palce.

Marie Fareh

Děkujeme Marii za získání a překlad příběhu a zde je druhý příběh z Francie:

31. ledna 2013 přišla jedna matka ve Francii o své nenarozené dítě, když ji kvůli nedostatečné kapacitě míst nepřijali v porodnici Port-Royal. Tento případ znovu otevřel debatu o restrukturalizaci porodnic. Porodnice typu I, II nebo III, některé matky místo jedné ze tří variant raději zvolí porod doma. Tři z nich se rozhodly podělit o svou zkušenost.

Příběh Maryline, 31 let, 2 děti, Francie

1) Proč jste si vybrala porod doma?
V roce 2006 se mi narodilo první dítě ve vyhlášené porodnici, ze které jsem si odnesla špatnou zkušenost (Francie – první příběh Maryline). Vůbec nebrali ohled na mé pocity, neodpovídali mi na otázky a všechno mi vnutili. Při druhém těhotenství jsem měla největší hrůzu z představy se do porodnice vrátit. Začala jsem se tedy zajímat o jiné možnosti porodu a na internetu mi jedna žena řekla o domácích porodech. Hned mě to nadchlo, stejně jako mého muže.

2) Jak všechno proběhlo?
Představovala jsem si, že to bude probíhat trochu jako u prvního porodu, ale bylo to úplně jiné. Kontrakce mi začaly v noci, ale nebyly pravidelné. Druhý den ráno to bylo stejné, dokonce jsem manželovi řekla, ať jde klidně do práce. Nakonec začaly zesilovat a kolem 11h jsem zavolala své porodní asistentce. Zastupovala za tu mou, ale už jsme se dříve setkaly. Cítila jsem vzrušení jako při čekání na Štědrý večer! V jednu porodní asistentka přijela a kamarádi vyzvedli mou dceru.

Uvelebila jsem se na gauči a zády se opírala o manžele. Pak jsem chtěla změnit polohu, aby porod postupoval rychleji, a klekla jsem si opřená o gauč. Přitom mi praskla voda a bolest hodně zesílila. Nezastírám, že jsem křičela jako o život. Kontrakce se mnou cloumaly a najednou jsem dostala strach: úplně jsem ztratila kontrolu. Manžel a asistentka mi dali najevo, že se musím všemu poddat, protože přicházela fáze vypuzení. Jak jsem cítila miminko přicházet ven, zpanikařila jsem a vyžadovala jsem okamžitě převoz do porodnice. Porodní asistentka mi ohleduplně vysvětlila, že to už nejde, protože hlavička děťátka už je skoro venku (je to fáze zoufalství, fyziologický jev). Pak jsem změnila polohu a sama vzala své dítě do rukou. A křik mě přešel (nutno podotknout, že už jsem stejně přišla o hlas). Řekla jsem si, teda, dokázala jsem to!

A v tom tichu jsem se jako u vytržení dívala na svého synáčka, byl tak nádherný a dokonalý! Ani nezaplakal, jen se ke mně přitulil a všichni tři jsme prožívali tu neopakovatelnou chvíli, která ani nejde slovy popsat.

3) Vidíte nějaké nevýhody?
Žádné… A přitom určitě nějaké musí být! Řekla bych, že byl stresující fakt, že je na to tak špatně pohlíženo. Jen naši blízcí přátelé o tom věděli dopředu, ostatním jsme to řekli až po narození. Lidé nás měli za blázny, kteří riskují život svého dítěte. Gynekolog v porodnici, kde jsem byla zapsaná, mi dokonce řekl: je to vaše volba, vybrat si radši nezapomenutelný porod než bezpečný…

4) Změnilo se pro vás něco domácím porodem?
Ano, především v partnerském vztahu. Prožít podobný zážitek ve dvou nás změnilo. Cítím opravdový milník mezi vztahem před porodem a po něm. A mám větší sebedůvěru, více si věřím při výchově svých dětí. Také navázání vztahu se synem bylo mnohem jednodušší, hned od začátku a přirozenější než u prvního dítěte.

Rozhovor byl publikován v magazínu Top Santé 5. února 2013
Autorka souhlasila s českým překladem a uveřejněním na stránce Příběhy pro Ivanu.