Moc mě zaujaly vaše příběhy o domácích porodech, všechny jsou tak krásné plné lásky a odhodlání, víry, že můžeme věci kolem nás změnit. Všem, které měly tu odvahu a dokázaly porodit doma, patří můj velký obdiv. Mě to také napadlo, už je to 11 let, co jsem čekal dceru Lucku, že by to bylo krásné porodit v klidu doma nebo někde v přírodě. Já jsem však na to zralá nebyla, hledala jsem aspoň porodnici, kde je možné rodit v jiné poloze, než vleže na porodnickém lůžku, tam, co jsem docházela na kontroly, toto možné nebylo. Tak jsem pár týdnů před porodem začala chodit do jiné, kde to rodičkám umožnili. Můj lékař se mě pořád ptal, jestli mám otoky, já jsem si říkala, proč bych měla mít otoky, nakonec jsem je přeci jen měla, když jsem mu říkala, že uvažuji o porodu doma, tak mi na to řekl, jen si představte, jaký byste měla doma nepořádek. Do porodnice, kde jsem chtěla rodit, jsme s přítelem chodili na předporodní kurs a dnes vůbec nevím, co se tam probíralo. Přání rodit doma jsem pořád měla, ale odhodlání ne, a také otec dcery k tomu vůbec nebyl nakloněn. V den termínu porodu jsem šla na kontrolu, zjistili mně vysoký tlak, a tak jsem tam zůstala. Chtěla jsem raději čekat, až začnu rodit sama, lékaři souhlasili, a druhý den ráno, když přišel doktor tak se rozhodlo, že půjdu na vyvolaný porod, protože teď je volno na porodním sále. Je pravda, že jsem měla tlak vysoký a otoky, já jsem vedla pořád vnitřní boj sama se sebou. Porod probíhal docela rychle, po třech hodinách co mi vložili oxytocin do čípku jsem byla otevřená málo, pak mě protrhli plodovou vodu, a pak přidali oxytocin do žíly, asi ještě hodinu jsem všem vše vnímala, dnes nevím, jaké jsem měla bolesti, to už jsem zapomněla, epidurál jsem neměla ani nechtěla, pak jsem se oddala vyšší síle, to vůbec nevím, jak uběhla hodina, a po půl 6 večer jsem začala rodit, touha spatřit a pochovat dceru byla tak velká, že jsem ostatní skoro nevnímala, narodila se v pořádku, byla celá růžová, PA mi ji dala sice na tělo, ale byl to takový mžik. Než jsem se vzpamatovala, tak ji sebrali. Celý porod trval 5h. Zabalenou v peřinkách ji dali chovat příteli. Na porodním sále byla s námi. Měla jsem vysoký tlak, dávali mi různé léky. Do porodní místnosti přišla nějaká paní, měla rukavice, já myslela že jeto uklízečka, byla to dětská sestra, jde mě naučit kojit. Potom dceru odnesli, že ji musí vykoupat. Hned mně bylo smutno. Říkala jsem si, proč se musí koupat, někde jsem četla, že se to už nedělá, byla jsem z toho celá nesvá. Já jsem pořád zůstávala na porodním sále, stále jsem měla zvýšený tlak. Moji holčičku jsem neviděla kolik hodin, já jsem se na oddělení dostala až o půlnoci, to už matkám děti nenosí, ráno mi ji přinesla sestřička, já měla pocit, že přišel anděl. Druhý den večer se u ní objevila žloutenka, posléze musela být na fototerapii. Tuto skutečnost mi oznámila sestra. Nejdříve byla na světle na standardním oddělení, to mi ji nosily na kojení, to jsem si ji užívala, když se to sestře zdálo dlouho, byla docela nepříjemná, podotýkám, nic mi zatím nebylo vysvětleno, já jsem trošku něco věděla, jsem zdravotní sestra, druhý potom ji předali na dětské oddělení, kde byla na fototerapii pořád, mohla jsem tam docházet na kojení. Tam už mě lékařka vysvětlila, o co jde, hodnoty bilirubinu měla dost vysoké. Tam byly sestřičky většinou milé. Po 5 dnech byla v pořádku, a tak jsme mohli domů. Když si vzpomenu, co bych nejvíce změnila, tak určitě, aby mě miminko nechali chovat a abych byla pořád s ním. Taky si říkám, že možná mohla mít lepší hodnoty bilirubinu, kdybychom byly spolu, cítila by se v bezpečí. Toto těhotenství a mateřství si užívám stále, měla jsem dceru až v 39 letech, mám ještě starší syny, ti se narodili před rokem 89, pro srovnání, je tam velký rozdíl, to bylo opravdu jak ve vězení, komunikace možná nebyla a přístup lékařů i sester byl zcela odtažitý. Hodně se zlepšilo, ale hlavě po té materiální stránce. Je potřeba vidět miminka a matky jako duchovní bytosti a svobodné. Můžeme to změnit láskou a vírou, že se to podaří co nejdříve změnit, pak se budou cítit lidé spokojeněji. Všem ženám, které se takhle rozhodnou, moc držím palce i porodním bábám. Dceři bude v červnu 11let a včera dostala první měsíčky, tak začala příprava na její mateřství. Všem moc děkuji za krásné příběhy, všem posílám radost, víru a lásku.

Daniela a Lucinka