Posílám příběh, který se Vás, Ivano, dotýká jen letmo.

Chtěla jsem první dítě rodit doma, protože po několika podivných zkušenostech s nemocnicemi z nich nemám dobrý pocit. Bohužel, můj muž byl zásadně proti a bez něj bych do toho nešla. Konzultovala jsem toto s Vámi, v rámci Vašeho předporodního kurzu v A-centru a Vy jste mi doporučila porod v porodnici s vlastní porodní asistentkou.

Dohodla jsem se tedy s porodní asistentkou zaměstnanou v malé porodnici a první dítě plánovala přivést na svět tam.

Týden před termínem mi ve dvě hodiny v noci praskla voda a rozběhly se slaboučké kontrakce v krátkých intervalech. Muž odešel vyprostit auto z památných závějí zimy 2009/2010, já mezitím volala porodní asistentce. Situace nevypadala vůbec akutně, bylo mi líto tahat ji z postele. Dohodly jsme se, že přijede až ráno. Zavolala však do porodnice, domluvila nám nadstandardní pokoj a vůbec zařídila, že nás čekali. Přijela jsem v povznesené náladě, úvodní formality proběhly v přátelském duchu.

Porod se rozbíhal dobře, byli jsme s mužem na nadstandardním pokoji a nikdo nás nerušil. Ráno přijela naše porodní asistentka. Občas zkontrolovala ozvy, jak měla nařízeno „shora“, ale protože to šlo provést bez omezení mé pohyblivosti, nijak zvlášť mi to nevadilo. Chodila nám nahřívat peckový polštářek, který trochu pomáhal klidnit protivné bolesti v kříži, a milým nenuceným způsobem mi pomáhala trávit čas první porodní doby. Mé tělo potřebovalo být stále v pohybu, popocházela jsem, „tančila“ jsem variace na břišní tance a hlavně jsem nezkoušela si sedat či dokonce lehat – to bylo kvůli křížovým bolestem velmi nepříjemné.

Když začaly být kontrakce co k čemu a vlastní porod se přiblížil, běh událostí se změnil. Nechala jsem se ukecat k jednomu natočení monitoru vleže, protože synovy ozvy nebyly moc dobré. Bylo to velmi nepříjemné. Ztratila jsem kontakt se svým tělem a přestala jsem vnímat, co se v něm děje. I když jsem potom mohla zaujmout libovolnou polohu na velmi variabilním porodním křesle, nepovedlo se mi kontakt se svým tělem znovu navázat. Dvě hodiny jsem se pokoušela tlačit, ale nevěděla jsem jak a kdy – pro stálou bolest v zádech jsem nepoznala, kdy probíhá kontrakce. Synovy ozvy klesaly, v sále přibývalo lidí, chystal se „císařský tým“. Nevěděla jsem o nich, byla jsem vyčerpaná, ztrácela jsem vědomí. Infúze s glukózou mi v té chvíli přišla jako dobrý nápad. Trochu mě probrala. Synovy ozvy byly stále horší a já jsem dostala poslední šanci – jestli se dítě nenarodí v příštích několika kontrakcích, bude muset ven břichem. Vnímala jsem to jen okrajově, vážnost situace mi vůbec nedocházela – obrovský strach měl jen můj muž. Naštěstí jsem konečně pochopila, jak správně zatlačit a na tři kontrakce byl syn venku. Okamžitě přestřihli pupečník, který už vůbec netepal, a synovi odsáli dýchací cesty, aby se hned nadechl. Pak mi ho položili na břicho.

Polila mě učebnicová vlna euforie, lásky a štěstí. Syn pozoroval svět hlubokýma očima, byl klidný, vůbec neplakal. Po chvíli se ukázkově přisál a vpíjel se těma hlubokýma očima do mých. Nikdy na to nezapomenu. Venku se v mrazivém zapadajícím slunci oslnivě blyštil sníh. Dítě jiskřivých závějí.

Syn se narodil ve čtyři hodiny odpoledne. Těšila jsem se domů, ale nakonec jsme se s mužem dohodli, že zůstaneme do rána. Aby se muž vyspal a mohl řídit. Já byla čilá jako rybička, po únavě ani stopy. Hormony pracovaly ukázkově.

Na jedné straně jsem lékařům vděčná, že s císařem čekali do poslední chvíle, že respektovali moje přání neprovádět nástřih (a pak hodinu a půl šili nepřehledné natržení), vše se mnou konzultovali a umožnili nám důstojný „předčasný“ odchod… Na druhé straně ve mně zůstala malá hořkost, že jsem se nechala přesvědčit k onomu natočení monitoru vleže, i když jsem věděla, že mi to neudělá dobře. Nebýt toho, syn se možná mohl narodit o dvě hodiny dříve, nemusel být přidušený a já nemusela snižovat svoji důstojnost chvilkovým křikem. Nejsem na to hrdá. Je těžké to posuzovat, pravdu nelze zpětně zjistit.

Ale v kontextu života je to jen drobnost. Pozitivní pocity drtivě převládají. Pročež jsem i druhý porod nakonec svěřila do rukou porodnice, abych zjistila, že když se chce, jde to i jinak.