Můj první porodní příběh byl klasickým příběhem české prvorodičky, která se s důvěrou svěřuje do péče porodníků, kteří její důvěru chápou jako žádost, aby narození jejího dítěte proběhlo pokud možno v jejich režii. Dočkala jsem se protržení plodových obalů při nálezu 3cm, nástřihu bez souhlasu, zašívání bez umrtvení provázené chlácholivými poznámkami doktora, jen ať si zakřičím, dítě s plným Apgar odnesené bez mého souhlasu na novorozenecké oddělení, aniž by se někdo obtěžoval mi ho ukázat, natož dát do náruče, přivezli mi ho až téměř po 12 h vykoupané a nakrmené glukózou, příšerná bolest hráze trvající měsíce je prý normální ať se smířím s tím, že už nikdy nebudu jako za mlada. Rozvinula se u mě posttraumatická stresová porucha, nebyla jsem schopná myslet na nic jiného než na porod, pořád jsem plakala a nemohla spát, vyčítala si, že jsem to všechno dopustila. Hráz se podle plastického chirurga dala operovat až rok po porodu, až se jizva úplně uklidní. Operaci jsem podstoupila v ÚPMD loni v březnu, dopadla výborně, hráz se konečně zahojila, můj psychický stav se výrazně zlepšil, vrátila se radost ze sexu, tři měsíce nato jsem znovu otěhotněla.

Nastal zmatek, zase se mi začaly vracet noční můry o prvním porodu, byla jsem rozhodnutá už nikdy nepodstoupit riziko rodit zase v porodnici. Byla jsem ochotná zaplatit jakoukoli částku, aby to tentokrát probíhalo jinak.

Musím podotknout, že první porod mě se všemi sezeními u psychoterapeutky, s náklady na plastiku hráze (ačkoli byla hrazená z pojištění, musela jsem si po dobu hospitalizace platit nadstandardní pokoj, abych mohla být na klinice i s roční dcerou, kterou jsem ještě kojila, a manželem, který se o ni staral), právníky, přes které jsem se snažila řešit žalobu na porodnici za způsobené psychické a fyzické trauma po špatném poporodním ošetření, vyšel možná na desetitisíce. Nějakých 10 tisíc za soukromou porodní asistentku mi připadalo přijatelná cena za jistotu, že mi podruhé nikdo dítě nesebere.

Když se začalo kulatit bříško, vyhledala jsem soukromou porodní asistentku svolnou k domácímu porodu. Domluvily jsme se, že až budu cítit správný čas, začnu chodit k ní do poradny. Mezitím jsem průběžně chodila na kontroly ke své gynekoložce, která mlčky přecházela moje odmítání genetických a cukrovkových testů i otravných vyšetření u dalších specialistů, ve 36.tt převelela svou péči do ÚPMD, kam jsem se pro případ nouze s velkým sebezapřením zaregistrovala.

Při první návštěvě tamní prenatální poradny, kde jsem měla v úmyslu si pouze založit kartu a už se tam neukázat, mi byl vzhledem k absolvované perineoplastice doporučen císařský řez. Zachvátila mě panika, moje odhodlání se doktorům nedat začalo mít trhliny, plánuji si porod doma a oni mě posílají na císaře, moje PA z toho byla také rozpačitá, netroufala si brát zodpovědnost za případné komplikace s operovanou hrází. Absolvovala jsem další vyšetření u primáře v ÚPMD, byl velmi citlivý, chápal a podporoval mou touhu rodit přirozeně, jizva mu přišla zahojená skvěle, nepředjímal ani nutnost dalšího nástřihu, na rozdíl od mého plastického chirurga, který neviděl zbytí.

Pořád jsem si ale nebyla jistá rozhodnutím o místě porodu, týden před termínem jsem se přiklonila k porodnici, hlavně kvůli manželovi, který mě v domácím porodu nepodporoval, ačkoli ho kvůli mně respektoval.

Ve 4 ráno v den termínu porodu jsem úplně v klidu s pravidelnými poslíčky jela taxíkem sama do Podolí, svou PA jsem měla na telefonu. Monitor na příjmu nestál za nic, ale byla jsem otevřená na 6 cm! Sestra mě odvedla na můj porodní box, byly tam všechny pomůcky pro zpříjemnění porodní práce. PA si prostudovaly můj porodní plán, střídaly se služby, pak se přišla představit PA, která měla asistovat u mého porodu. Byla velice sympatická, ale také nesmírně korektní, ujistila mě, že jsou zvyklí pracovat s porodními plány. Cítila jsem správnou atmosféru anonymity potřebnou k mé schopnosti nebrat si na nikoho ohledy a věnovat se jen sama sobě, a současně podpory a respektu ze strany PA. Byla jsem naprosto klidná, bolesti byly zcela snesitelné, i když už intenzivnější. Kolem půl 11 jsem byla otevřená na 8 cm, přišla mě navštívit moje sestra s miminkem, která bydlí blízko porodnice, povídaly jsme si, přišla se představit mladá lékařka, která měla službu, nabízela vzhledem k pokročilosti nálezu pustit vodu, aby se kontrakce více rozběhly, protože dle monitoru prakticky nebyly a ozvy miminka naopak byly na hraně normálu, ale nechala rozhodnutí na mně. Přišla mě navštívit také maminka a manžel, který měl za chvilku jet pro dceru do školky. Chtěl se ujistit, že se mnou někdo bude, moje PA, kterou poznal při její návštěvě u nás doma, nebo maminka, která mi měla dělat před personálem bodyguarda. Chtěla jsem ale být sama, cítila jsem se bezpečně.

Jen se za ním zavřely dveře, začal uragán. Klečela jsem na porodním lůžku a při kontrakcích křičela, v závěru jsem řvala v jednom kuse, přišla také lékařka, PA mě podporovala a chválila, navrhovala změnit polohu na bok nebo mělčí dýchání, abych se nevysilovala, ale nedokázala jsem se už ovládat, klečela jsem na čtyřech a řvala, PA se ptala, jestli si chci sáhnout na hlavičku, pak vyklouzlo miminko. Bylo poledne. PA mi ho hned podala pod nohou, jen jsem se smála, miminko se mě pevně drželo za košili a prsty, bylo krásné, kluzké, vonělo plodovou vodou. PA se mě zeptala, jestli je to chlapeček nebo holčička, byla to holčička. PA miminko přikryla, od té doby je u mě v náručí, nikdo mi ho už nebral. Porodila jsem placentu, lékařka mě ještě s miminkem v náručí vyšetřila, neměla jsem žádné poranění. Pak pustili dovnitř moje rodiče, manžela s dcerou, sestru, všichni se radovali, cítila jsem se naprosto skvěle. Manžel ještě zvážil naší Barunku, požádali jsme o revers, PA mi pomohla se osprchovat a jelo se domů. Do porodopisu o mně napsali „alternativní rodička“ (asi že jsem spontánně porodila dítě bez nástřihu a že jsem se cítila tak dobře, že jsem po 3 hodinách byla schopná odejít s dítětem domů).

Tento příběh se odehrál před 4 dny v porodnici v Podolí! Připadá mě to celé jako sen, porod byl naprosto nádherný, porodila jsem bez žádných zásahů, poranění, separace, manipulace, vyhrožování, znesvéprávňování, respektovaná ve svých potřebách a přáních. Stálo mě to 100 kč za jednodenní hospitalizaci. Bylo to tak jednoduché, stačilo říct si. Dokonce i Ornellu Štikovou jsme naštěstí minuli!:).

Obě zkušenosti mě vedly k poznání, jak nesmírně důležitý je pro ženu moment porodu, kontakt s narozeným miminkem, jaké zlo může způsobit, když není matce v dopřán, a jakou obrovskou hojivou a tvůrčí sílu naopak má, je-li podporován nepřerušený. Cítím se konečně zahojená na duši i těle, jako bych konečně prožila svoje narození do náruče mé matky, svůj zrod jako ženy, porod první dcery a svůj přerod z ženy v matku. Jako by se mi konečně zahojila hráz tím, že tentokrát nebyla nikým poraněna, moje tělo mi připadá dokonalé.

Děkuji Bohu, za dar být ženou, za dar smíření mé duši s prvním porodem. Děkuji svému manželovi za to, že mě učinil matkou dvou krásných dětí. Děkuji všem mužům a ženám, kteří bojují za podporu proudu lásky při rození našich dětí, které jsou na světě tím největším dobrem. Děkuji paní Konigsmarkové za snahy o humanizaci českého porodnictví, paní Marii Vnoučkové za laskavou péči o mě a moje miminko před, během i po porodu, MUDr. Heleně Máslové za psychterapeutickou péči o mě a za její boj o ochranu zdraví žen, MUDr. Davidu Tomáškovi za skvěle povedenou operaci hráze a upřímný zájem a úctu k matkám, MUDr.Michaele Mrowetz za psychickou přípravu k mému druhému porodu a rozhodování o jeho správném místě, za pomoc při léčení posttraumatu a neúnavnou práci za podporu nepřerušovaného kontaktu matky a dítěte, za ozdravení naší společnosti. Nesmírně děkuji také porodní asistentce S.Krajčovičové, díky níž byl můj druhý porod nejkrásnějším zážitkem mého života.

Přeji všem ženám, aby zázrak, který se stal mě, nebyl jen ojedinělým zázrakem v porodnické historii.

Barbora

První příběh: Příběh o tom, proč je dobré míti Ivanu