V roce 2000 jsem v porodnici u Apolináře v Praze porodila s pomocí lékařů, mediků a sester dceru Aničku.

Chtěla jsem rodit co nejpřirozeněji v klidu a hlavně mít své dítě neustále u sebe pokud to jen trochu půjde, trochu pozdě jsme se dozvěděla o CAPu na Bulovce, manžel však nechtěl ani slyšet o tom, že by mne vezl přes celou Prahu do téhle porodnice a já jsem si to tehdy bohužel nedokázala prosadit. Nakonec se ale ještě stalo to, že CAP 14 dní před mým vypočítaným termínem porodu, zavřeli:-( takže se 4. září ve 21:00 asi hodinu po té co mi praskla voda, jelo k Apolináři.

Porodní plán, který jsem doma dlouho před porodem sepisovala a myslím, že jsem ho téměř dovedla k dokonalosti, se mi podařilo vnutit sestře při vyplňování nejrůznějších dotazníků (začínali nemocemi mé matky a končily dívčím a chlapeckým jménem pro miminko) a myslela jsme si naivně, že jsme ho dala do těch nejlepších rukou, aby k němu bylo přihlíženo, bohužel opak byl pravdou.

První ránou pro mě bylo, že se mnou manžel nemohl být na příjmu ani ve sprše ani na „hekárně“ ačkoliv při předporodním kurzu slibovali, že může být všude, ale najednou to nešlo, prý co kdyby přišla další rodička, ale celou noc jsem tam byla úplně sama, jen sestra mně občas přišla zkontrolovat. Tak manžel čekal na chodbě, a když jsem chtěla být s ním, vzala jsem si župan a šla za ním.

Další nepříjemnou a neočekávanou záležitostí bylo, když jsem požádala o napuštění vany, kterou se tolik chlubili na předporodním kurzu, prý tam nesmím, protože mi už praskla voda a hrozila by mi jakási infekce, ale jak je možné, že některé ženy do vody rodí a infekce jim nehrozí, nebo hrozí???

Asi ve 2 ráno poslali manžela domů vyspat, aby ho ve 4 volali zpět, že rodíme. Já se najednou octla na porodním sále v porodním křesle připoutána monitorem, kterej jsem nemohla ani na chvilku sundat a měla jsem strašnou žízeň, ale zase jsem tam byla sama, když náhodou kolem procházela sestřička a já na ni volala, tvářila se, že neslyší. Pak konečně dorazil manžel a ten ji pak požádal o vodu, tak jsem se dozvěděla, že pít nesmím :-(?? A tak jsem jen odevzdaně ležela a porod samozřejmě nepostupoval. Ani nevím, jak se mi dostala do ruky kanyla, ačkoliv v porodním plánu jsem měla, že nechci žádné utišující léky ani oxytocin, nikdo se mne na nic neptal, jen když jsem pak prosila sestřičku, aby mi přes to dali něco na bolest, dozvěděla jsem se, že už mi všechno dali a víc mi toho dát nemůžou :-(???

Asi jsem byla fakt hodně nadopovaná, protože stříhnutí hráze jsem necítila, pak mi sestra hupsla na břicho a doktor v zápětí držel Aničku za nožičky hlavou dolů a manžel někam zmizel – fotek máme požehnaně, pak mi totálně zabalenou Aničku přiložila na pár minut snad jediná milá sestřička k prsu a Anička se pokoušela poprvé sát, myslím, že jí to docela šlo. A ještě první společné foto a manžel musel do práce a Aničku odvezli, bůh ví kam, a ještě placentu, doktor tahal za pupeční šňůru a prý zatlačte pořádně a bylo. Zase jsem osaměla, nikde nikdo. Pak mne asi po 2 hodinách přišla zkontrolovat sestra a velmi bolestivě mi prohmatávala břicho, až jsem vykřikla. Ona se strašně lekla a najednou kolem mne kmitalo několik doktorů i sester, vymáčkla ze mne totiž 2 litry krve.

Asi jsem pak ztratila vědomí, protože si pamatuju až probuzení na pokoji, kde jsem byla sama, bylo to kolem 13té hodiny a já měla hrozný hlad. Nikde nikdo, a když jsem se konečně dovolala sestry, dozvěděla jsem se, že je po obědě a teď stejně ještě jíst nesmím, a že dostanu až večeři :-(, a když jsem chtěla vidět dceru, tak mi bylo řečeno, že jsem po operaci slabá, teď ji vidět nemůžu, protože prý spí, a že ji dostanu, až se dokážu postarat sama o sebe. Ale jak jsem se měla starat o sebe, když mam nízký tlak normálně a bez jídla ještě nižší a motala se mi hlava, jen když jsem si sedla na postel? Bylo mi hrozně. Nevím, jak jsem vydržela do večeře, ale hned pak jsem se vydala na novorozenecké oddělení za Aničkou. První sestra, místo aby mne navedla správným směrem, mi vynadala jak malé holce co dělám na chodbě, že jsem po operaci a že si mám jít okamžitě lehnout a že mi dceru za chvíli přivezou na kojení, že jim to na novorozeneckém vyřídí. Čekala jsme další dvě hodiny vzorně v posteli, a pak jsem se vydala po chodbách znovu. Ani podruhé jsem neměla štěstí, chodby byly liduprázdné a novorozenecké oddělení zřejmě v jiném poschodí. Nakonec jsem se s nepořízenou vrátila na pokoj, a tak nějak mi to začalo být jedno, jen mi bylo strašně smutno. Nakonec jsem někdy nad ránem usnula, a když mi ráno konečně dceru přinesli, tak mi to bylo taky jedno, i když jsem měla být přece konečně spokojená. Anička byla strašně hodná, skoro nebrečela, i když ze začátku pít moc nechtěla, ale nakonec jsme to nějak zvládly. Když jsme byly ve společnosti dalších lidí, tak to nějak šlo, nejhorší to pak bylo doma, když tam nebyl ani manžel. Kromě kojení a přebalovaní malé jsem nebyla schopná ničeho. Trochu se to zlepšilo, když malé byly 2 měsíce a manžel mně vytáhl na týdenní dovolenou s kamarády. Uvědomila jsme si, že musím mezi lidi. Takže jsme začala s Aničkou chodit na cvičení a plavaní pro kojence. Což mne z mé letargie alespoň částečně vytáhlo. Teď už vím, že jsem tehdy trpěla depresemi a bohužel jsme ani nevěděla, že se to dá léčit.

Po tomto zážitku, už jsem nechtěla mít další děti, ale když se mi dostaly do ruky knihy od pana Mudr. Odenta a pak „Hovory s porodní bábou“, díky kterým jsem zjistila, že vše může být i jinak, nakonec jsem změnila názor, teď čekám své třetí dítě 🙂

Jana Zemanová Krolupperová