Nikdy jsem nerodila a nikdy jsem se osobně nesetkala s Ivanou. Ani těhotná zatím nejsem. Přestože na děti mám ještě pár let čas, o porody a vše kolem se zajímám už dlouho. A dlouho se moje bádání pohybovalo hlavně okolo témat jako nošení dětí v šátku, bezplenková komunikační metoda a podobně. Vnímá dítě, i když je maličké? Potřebuje kontakt, nebo je mu to jedno? Jak vychovat šťastné a vyrovnané dítě? Takové otázky mi vířily hlavou, aniž by mě napadlo, jak zásadní roli v tom celém hraje průběh samotného porodu a jak moc se ten průběh může za různých podmínek lišit. Ono to taky pořádně nebylo kde zjistit…

Pak přišel zlom. Poprvé jsem uslyšela jméno Ivana Königsmarková a spolu s ním slova jako domácí porod, smrt dítěte, soud… Začala jsem se zajímat. Kdo že to je ta Ivana a co že se to vlastně stalo? Mají pravdu ti, co tak hlasitě křičí? Nebo je to úplně jinak?

Přišly Příběhy pro Ivanu. Desítky příběhů o tom, jak to doopravdy vypadá, když přichází na svět dítě. Jak to může vypadat a jak to vypadat nemusí. Že lékaři mají i jiné priority, než je fyzické a duševní zdraví jejich pacientů. Že slova podpory a uklidnění se nedají zkapalnit a lít jehlou do žíly, a přesto jsou mnohdy tím nejúčinnějším lékem. Že pocit bezpečí a prostou úctu k druhému člověku nenahradí ani to nejlepší nemocniční vybavení. Ale také, že brát ohledy na něčí přání nemusí znamenat zahodit profesionální zodpovědnost a zcela se těm přáním podřídit, ať jsou jakákoliv. Že andělem může být i osoba rázná, která nedělá ťuťu a ňuňu, ale umí říct to, co je třeba, a tak, jak je třeba. Že tichá přítomnost jediného člověka často podpoří víc než frenetické pobíhání a kontrolování houfem nemocničního personálu.

Posléze přišly do mého života i Hovory s porodní bábou, které mi spolu s Příběhy pomohly pochopit to, co mi měla předat moje máma a její máma. Možná, že by mi to i předaly, kdyby samy nerodily v porodnici… Díky Ivaně a Příběhům jsem pochopila, že stát se ženou musíme každá sama, za sebe a pro sebe a taky pro své děti. Žádný lékař to za nás neudělá a ani nám to neulehčí. V době, kdy dokonce i porody „vedou“ muži, je na nás ženách, abychom v sobě objevily a rozvinuly svou ženskou sílu, která dnešnímu mužskému světu tolik chybí. Už je nejvyšší čas.

Ivano, přestože jsem se s Vámi nikdy nesetkala, máte můj obdiv a velký dík za to, čím procházíte, abychom my všichni mohli žít v lepším světě. Každá změna potřebuje člověka, skrze kterého může přijít. Děkuji Vám za to, že tahle změna přichází skrze Vás. Věřím, že všechno zlé je k něčemu dobré a každý nakonec dostane to, co mu právem patří. Snad už ta chvíle není daleko.

Zuzana Kreizlová