Strach z porodu se mi nedostavil, i když jsem si do poslední chvíle neuměla představit, jak se tak malým otvorem může protáhnout něco tak velkého. První porod mi ukázal, že nejen může, ale že o tom dokonce nemusím ani nic vědět.
Jenže strach může mít člověk ze spousty věcí, já měla strach, že bych musela rodit v porodnici. Na předporodním kurzu se nás porodní asistentka ptala, jestli máme z něčeho strach, já se jen hloupě zasmála, že ne, jen z té porodnice. Ona mi řekla, že s tím je potřeba pracovat, aby si to člověk nepřivolal. Ale naše mimi bylo tabulkové, mé tělo nachystané, co se může stát?! Abych nepřivolala nutnost jet do porodnice, ani tašku jsem neměla sbalenou, ale věděla jsem, co kde je, abych to pak uměla sbalit do 5 minut.
5 dní před termínem se najednou začalo mimi mohutně vrtět, tak mohutně, že jsem musela srovnat záda, abych mu udělala prostor, s mužem jsme se smáli, že si potřebuje na poslední chvíli osahat všechny kouty dělohy. Celé těhotenství bylo při všech kontrolách na stejném místě, tak je jasné, že se potřebuje patřičně rozloučit. Smála jsem se ještě, když jsem to vyprávěla druhý den v poradně Ivaně. Ona se kupodivu nesmála, dlouho při otlapkávání břicha mlčela, neřekla „hezký“ jako vždycky předtím, a oznámila mi, že mimi je v pořádku, jen tady to nahoře (v blízkosti mého žaludku) není zadeček, ale hlavička. To jsem se už nesmála ani já, naopak, vyhrkly mi slzy. Konec snu o domácím porodu, budu moc ráda, když to nebude císař.
Ivana poradila, kde mám šanci, že mě aspoň nechají zkusit porodit normálně. Doma jsem sbalila tašku, stále v slzách, přemýšleli jsme o možnostech otočit mimi zvenku. Ale rozhodla jsem se, že touhle cestou jít nechci, to radši tu porodnici, objednala jsem se tam na předporodní vyšetření („vy se k nám objednáváte ve 40. týdnu?“), a moje naděje se teď upnuly k porodu vaginálnímu.
Večer jsem se trochu uklidnila, že počkáme na vyšetření v nemocnici, a uvidíme. Seděla jsem na židli, stejně jako večer předtím, najednou stejně intenzivní pohyby jako před 24 hodinami. Opět jsem se srovnala, abych udělala mimi místo a napjatě čekala. Opět velmi intenzivní pohyby za celé těhotenství, že by? Předchozí večer mě to ani nenapadlo (v literatuře se uvádí, že se dítě otočí nejpozději do 36. týdne), ale teď jsem ve veletoč doufala. Pohyby ustaly, rychle jsem si šla prohmatat bříško, do té doby jsem to moc nedělala, měla jsem dojem, že naše mimi má rádo jenom jemné hlazení, to jsem mu dopřávala, ale prohmatávání jsem nechávala odborníkům. Proto jsem v tom nebyla moc zkušená, ale po chvíli jsem cítila, že to nahoře je sice kulaté, ale od něj jde něco na obě strany, tedy nožičky i zádíčka.
Stejně jsem ráno nedospala a běžela k mému doktorovi, mám ho za rohem a je moc fajn, navíc jsem v tu chvíli nutně potřebovala ujištění UZ. Bez objednání mě vzal ještě před začátkem ordinačních hodin, laskavě mě zbavoval strachu z císaře, zároveň mi vypravoval o neuvěřitelných veletočích v průběhu porodu, jichž byl svědkem, a vůbec dodával naději, ale nakonec jsem z něj asi 2 vteřinový pohled UZ vymámila. Prohlásil, že sice před chvílí tvrdil, že se mimi může otočit kdykoli, ale tohle už má hlavičku tak hluboko, že si troufá prohlásit, že se už neotočí. Jenže ono ji tak hluboko mělo už dávno předtím, ale to jsem nahlas neřekla. Hned jsem telefonem vzbudila Ivanu, abych se znovu objednala do poradny, že přeci jen rodíme doma. Ale určitě jsem za tu možnost byla vděčnější než před 2 dny.
Nejdřív jsem si z této zkušenosti dělala legraci, že Zuzanka chtěla mít jistotu sbalené tašky. Znovu jsem si na příhodu vzpomněla až po delší době, kdy jsme se s dalšími maminkami bavily o porodu, a já řekla, že jsem se jen bála, abych nemusela do porodnice. Jiná maminka se divila, že jsem tam nakonec neskončila, protože ona se taky bála jen toho, a nakonec skončila ve Vrchlabí a nebylo to příjemné. Zarazilo mě to, ale ještě mi to nedošlo, až po delším čase, kdy jsem si dala do souvislosti poznámku PA při předporodním kurzu a slova oné maminky. Konečně mi došlo, že já s tím strachem nepracovala, tak to vzala Zuzanka do svých rukou (nebo spíš do celého tělíčka).
Ano, děti k nám přicházejí, aby nás něco naučily. Už vím, proč mám 2 dcery, a na tom úkolu, který mi ukázaly, se snažím pracovat z všech sil. Zaslouží si to nejen ony!

martina f.

Dříve publikované příběhy:
86. Tiché přivítání
208. Jak zrálo rozhodnutí rodit doma
352. Bez Ivany s Ivanou
353. Druhorozený syn