O možnostech porodů doma jsem věděla už od střední školy, kdy jsem četla Znovuzrozený porod od M. Odenta a o paní Ivaně jsem slyšela v době, kdy jsem na zakládání rodiny ještě vůbec nemyslela. Porod kde si žena sama zvolí je možnost, která mi přišla vždy naprosto správná a přirozená a hlavně jsem vždy zastávala názor, že volba prostředí a způsobu, jakým žena přivede na svět své dítě je jen a jen její volba a má na ní právo a nese za ní i plnou zodpovědnost. Ubíhaly roky, život se kutálel dál a dál, někdy vesele z kopce, někdy ufuněně do kopce… A jednoho dne jsem věděla, že můj život nabírá nový směr, že už s námi je někdo, kdo s námi vytvoří rodinu.

Vše vypadalo krásně, vždy jsem se těšila, jaké bude moje těhotenství krásné období – to nejkrásnější na světě…Nebylo to úplně tak, chtěla jsem stihnout dopsat a obhájit disertaci, proto jsem i včas svému vedoucímu a šéfovi oznámila, že čekám miminko, ale bohužel ten zareagoval spíš opačně. Vlivem toho jsem část svého těhotenství prožívala spíš stres, zejména když jsem zjistila, že veškerá slova podpory byly jen plané sliby. Než mi to došlo, byla jsem v druhém trimestru. Teď už vím, že to byla chyba, nikdy nesmažu to, co jsem svému miminku asi tímto dala do vínku. Ale poté jsem za tím udělala tlustou čáru, přerušila studium, v práci jsem už jen dávala do kupy resty, abych po sobě v zaměstnání nechala pořádek a začala jsem se víc koncentrovat už jen na sebe, na miminko a na naši ,,rodinu“.

Odjakživa jsem chtěla svoje děti přivést na svět doma. Přečetla jsem spoustu článků, knih a příběhů. Bydlím ale na jihu Čech a i přes svou veškerou snahu jsem bohužel nedohledala porodní asistentku, která by byla ochotna být s námi přítomna u porodu doma. Po obvinění paní Ivany a obecně ,,honu na čarodějnice“ byly všechny informace opatrné, stejně jako ochota PA být u domácích porodů. Chápu je, riziko postihu není snadné nést. K tomu tu byla obava mého partnera. Ten o porodu doma na vlastní pěst nechtěl ani slyšet, respektoval všechny moje pocity a argumenty, ale prostě se být u toho jen se mnou sám bál. A pro mne představa, že bych mu to udělala proti jeho vůli a rodila doma s ním, který má strach, byla nemyslitelná. Proto jsme tedy zvolili volbu porodit naše dítě v menší porodnici čtyřicet kilometrů daleko, na kterou jsem měla dobré ohlasy od kamarádek, které tam porodily a mají podobné náhledy na život jako já. Jezdili jsme do té porodnice s partnerem na předporodní kurz a opravdu, informace, které jsme tam dostali, nás utvrdily v tom, že je to v dané situaci pro nás nejlepší možná cesta. Už na kurzech ve mne porodní asistentky vzbudily velkou důvěru, ochotně odpovídaly na dotazy a ještě jsem si při cvičení krásně uvolnila bolavá záda. Také mne mile překvapilo, kolik času věnovaly radám o kojení, které rozhodně později nebyly k zahození. Když jsme přijeli na předpříjem zhruba měsíc před očekávaným porodem, probrala jsem s přítomnou PA svůj porodní plán. Nebyla ani trochu překvapená, či nepříjemná, probrali jsme všechny body a nenašli jsme nic, s čím by byl problém, spousta věcí pro ně byla samozřejmost.

Ve čtvrtek asi 14 dní před ,,termínem“ jsme si zašli s partnerem na oběd. Byla jsem unavená, venku podmračený den v jinak nádherném babím létě. Když jsme odcházeli, majitelka restaurace mi říkala, že už se asi v tomto počtu neuvidíme. Smála jsem se, že ještě určitě ano, že už jsem líná vyvařovat a určitě to stihneme. Odpoledne mi to samé řekla i paní u pokladny v obchodě… Z pátka na sobotu mi poprvé došlo, že to, co mne v noci budí, nejsou jen poslíčci, ale nějak jsem to neřešila a snažila se fungovat dál. Jen jsem byla opravdu už unavená, protože jsem moc nespala. Noc na neděli jsem už tak nějak probděla a prochodila, dala si sprchu a říkala si, jestli už tedy pomalu nepřišel náš čas. Od rána jsem začala kontrakce pozorovat a počítat. Měli jsme jet na oběd k partnerovým rodičům, a ač kontrakce byly po pěti minutách, rozhodla jsem se ještě, že pojedeme, potřebovala jsem nabrat sílu… Oběd jsme zvládli bez problémů, kontrakce jsem rozdýchávala a pomalu přemýšlela, co vše musím doma připravit, až to bude k odjezdu do porodnice. Pejsky jsme nechali u rodičovstva, přichystala jsem partnerovi svačinu do porodnice, vytáhla a překontrolovala jsem zabalenou tašku, poklidili jsme zvířectvo, nasvačili jsme se, dali si čaj, já sprchu a jeli jsme. Cesta už byla trochu těžší, kontrakce po čtyřech minutách a nějak mi nešlo se v autě uvolňovat, přeci jen, cesta trvala asi tři čtvrtě hodiny a rozhodně ne po dálnici. Ale byl krásný den a já se těšila, jaké to tedy bude, sledovala okolí cesta a přemýšlela, jestli je to naposledy, co vše vidím sama, že příště už o tom budu vyprávět svému malinkému. Nebála jsem se ani trochu, něco ve mně mi říkalo, že kdyby něco bylo špatně, věděla bych o tom…Do porodnice jsme dorazili v neděli v podvečer, sluníčko svítilo, bylo nádherné babí léto…Když jsme klepali na dveře, slyšeli jsme křik nějaké maminky ze sálu…

Paní asistentka nás přijala, poslechla a zavolala paní doktorku, mladou slečnu, milou a usměvavou. Probrali jsme ještě jednou porodní plán, když sledovali monitor. Řekla nám, že už nás nechce posílat domů takovou dálku, jestli tedy chceme hospitalizovat. Odmítli jsme s tím, že se půjdeme projít a vrátíme se za dvě hodiny. Vrátili jsme se dřív, nějak mi nedělalo dobře prožívat kontrakce venku, chtěla jsem si někam zalézt, jak liška do nory. Dostali jsme samostatný pokoj se sprchou, cestou do něj jsme potkali rodinku odcházející po ambulantním porodu. Personál kolem ní se usmíval, nikdo se na ně nemračil… Pár hodin jsme strávili sami na pokoji, já střídavě ve sprše, střídavě poskakující a polehávající po pokoji za sténání, které mi pomáhalo nevíc se uvolnit, zpívat mne nenapadlo, jen jsem si tak ulevovala jedním dvěma tóny….Po těch pár hodinách, venku se pomalu setmělo, všude klid a ticho jsem už cítila nějaký posun…Paní asistentka mne prohlédla a domluvili jsme se, že se pomalu přesuneme na porodní pokoj. Vybrala jsem si žlutý…Pak už na to vzpomínám, tak nějak jako bych se koukala z jiné perspektivy…Čas se smrsknul na chvíle kontrakcí, kdy jsem byla celá uzavřená v sobě, nepustila jsem k sobě nikoho, bylo to jen a jen o mně a miminku, které bojovalo svojí cestu na svět…Bojovali jsme spolu, když kontrakce polevila, usnula jsem na tu chvilku, nabírala sílu na další…Mikrospánky s kontrakcemi, nekřičela jsem křikem, jen jsem si ulevovala hlasitými steny… PA přicházela jen, když jsem se na něco ptala, jinak jsme to prožívali s partnerem sami. V přítmí, s hudbou, kterou jsem ale postupně úplně vypnula, už to bylo jen o nás…Bylo už po půlnoci, únavou už jsem pomalu nevěděla nic… Vysvlékla jsem se do naha, strhala náušnice a snažila jsem se pomoci miminku na svět… Po požádání, když už jsem si nevěděla rady, mi paní asistentka poradila polohu, která mi má pomoci postoupit dál… Měla jsem pocit, že je to věčnost, ale najednou jsem cítila, že je čas… Před třetí kontrakcí, kdy už jsem tlačila, přišla paní doktorka, já se opět chytla partnera, to abych nabrala sílu i od něj, zabrala jsem a najednou byla naše Jeřabinka na světě…V pondělí v půl třetí ráno. Nechtěla jsem v první chvíli ani věřit, že jsem to dokázala, ale v ten samý okamžik mne zalil obrovský příval lásky k tomu drobečkovi, kterého jsem měla už u sebe a který na mne koukal. My se přece známe, říkala jsem si, víme o sobě všechno… A zároveň jsem přemýšlela nas tím, jestli jí dokážu dát vše, co jsem jí do bříška slibovala. Ani mne nepřekvapilo, že je to holčička, ač jsem někdy v těhotenství pochybovala, první pocit ve spojení s miminkem byl, že to bude holčička.

Od té chvíle jsme pořád spolu. Neodloučila jsem se od ní ani na chvilku a v porodnici mi s tím vyšli naprosto vstříc. O malinkou jsem se starala hned od přesunu na pokoj a z porodnice jsem odcházela čtvrtý den, když jsem se rozkojila. Bez jediného škrábnutí či stehu (masáž hráze nejspíš zafungovala jak má), jen s radami jak na bolavá prsa ze začátku kojení, ale i to jsme postupně zvládly. A s nejkrásnějším tvorečkem pod Sluncem.

Jeřabince bude za týden půl roku. Za ten půl rok jsem přemýšlela víc než dost. Jsem ráda za to, že jsem mohla svoje miminko porodit v prostředí, kde mne naprosto respektovali, poslouchali moje přání a pocity. Kde se mnou bez ustání mohl celou dobu být můj partner, kde mi nikdo ani na chvilku nevzal Jeřabinku z dohledu a vždy mi s úsměvem zodpověděli každou otázku. Kde si nikdo nedovolil vejít do našeho soukromí bez zaklepání, od doktorů až po paní, co vynášela koš. I přes to všechno dobré, co jsme při porodu Jeřabinky zažili, se budu snažit najít v dosahu porodní asistentku, která by byla ochotná být se mnou doma, až budu přivádět na svět další své další dítě, pokud budeme mít to štěstí. Jsem si mnohem víc jistá, že na to mám sílu a odvahu, já i můj partner. My, rodina. Přišla jsem na to, že to jediné, co ve mně při porodu nejistotu, byla nevědomost. Nevěděla jsem, co vše jsem schopná ze sebe vydat, kolik síly a jak dlouho. Teď už vím, že je ve mně víc síly, než jsem kdy věděla. Síla ženy, která přivedla na svět krásné, zdravé dítě. Nebude to asi v dnešním ovzduší nic jednoduchého, ale budu se snažit, třeba se najde i někdo, kdo mi poradí, kam se obrátit…

Děkuju tímto příběhem všem, kteří mi pomohli najít v sobě sílu chtít porodit podle sebe, podle vlastní intuice, nenechat se vmanipulovat ,,odborníky“ do metod, které porod ,,ulehčí“, na místech, která jsou podle nich bezpečnější třeba tím, že je na místě neontologické oddělení, nebo více bílých plášťů. A jedním z nich je i paní Ivana, držím jí pěsti, ať má sílu bojovat s větrnými mlýny dál a těším se, že budu mít někdy příležitost ji osobně poznat.

Terezka