Vážená paní Ivano,

sice Vás znám osobně jen od vidění, více z příběhů a rozhovorů, přesto Vám chci poděkovat – ovlivňujete v dobrém vidění mnoha lidí, rozhovory s Vámi byly důležité i pro můj nový pohled na porod a ženství vůbec.
Sleduji Váš příběh a zalévá mne pocit bezradnosti, zvláště když vím, že zrovna rodí kamarádka ve Skotsku, kde je to s porodnictvím trochu jinak a kde by se Vám za jinak stejných okolností nestalo, co Vás potkalo v českém soudnictví. Biologicky nejsme jiné než Skotky, ale v Česku zůstal, zdá se, po východním bloku ještě jiný blok.

Čas sice hojí mnohé, ale některé věci se hojí dost špatně. Velmi špatné je, že se to, co se stalo mně, stává mnoha mnoha ženám a dětem a je to i považováno za „normální“.

První těhotenství pro mne bylo velkou školou a objevitelskou cestou, a přestože nedopadlo tak, jak by si každá máma přála, jsem za něj vděčná. Bylo to otevření dveří nejen k mateřství, i k vnímání sebe sama trochu jinak. Otevřely se otázky o vztazích přirozenosti a techniky. Mohla jsem díky běhu věcí porovnat, co znamená přirozený potrat, a co umělý zásah. Přesvědčilo mne to o tom, že lidské tělo umí mnohé, že je moudré a mohu se na něj spolehnout (pokud je celkově v pořádku) a jsem velmi vděčná za to, že jsem přecjen „zvíře“, kterým jako by civilizovaný člověk nechtěl již být.

Druhé těhotenství přišlo stejně nečekaně jako první. Tentokrát však bylo vše v naprostém pořádku. Ideální průběh, zdravé těhotenství s normálními těhu obtíži. Cítíte, že s vámi opravdu někdo komunikuje, je tu Někdo, ne něco. Blížil se termín porodu, s tím i řešení otázky, kde bude příchod dítěte na svět nejklidnější, pro něj nejprospěšnější, bez separace a rutiny.

Původně jsem nechtěla do porodnice. Nechtěla jsem jet nikam. Tak mi velel cit. Žel porodní asistentka u domácího porodu je v současnosti zákonem kriminalizovaný jev a naše bytovka neposkytuje dostatek soukromí, kromě toho zde měla začít v den D rekonstrukce. Takže porodnice byla jediná možnost – porodní domy v ČR jsou zatím science fiction.
Připravovali jsme se na to, snažili se dozvědět o přirozeném porodu i komplikacích co nejvíce, abychom tušili, co nás čeká. Počínaje Odentem, přes Inu May Gaskin a Balaskes po Königsmarkovou a Štromerovou.

Poslíčci a povolující vazy naznačovaly, že malý už brzy přijde. Když jsem se vracela jednoho večera z vycházky domů plná myšlenek, jak ještě co stihnout zařídit, tichý hlásek mi sliboval: „Neboj mami, já tu ještě dva týdny vydržím.“ A vskutku, přesně za dva týdny mi celý den bylo zvláštně, byla jsem Jinde. A pocit mi říkal to samé, co celé těhotenství. Nikam nejezdi. Chci klid, nerušit. Ještě jsme šli s mužem na vycházku, chůze byla skvělá a ulevovala. Cítila jsem se v pořádku a jistá, že je vše, jak má být. Ustlala jsem si tak, že jsem se opírala hrudí o hromadu polštářů, jako žabák. Jiné polohy byly velmi nepříjemné, na zádech to nešlo vůbec. Tělo asi vědělo, proč. Mezi kontrakceni jsem pospávala. Bylo to klidné a bolest nebyla bolest, prodýcháváním jsem ji vracela zemi. Jenže se vzbudil manžel, a že teda jedeme? Nikam teď nechci, až bude správný čas, vyjedeme prostě do oné nejbližší porodnice. Vyděsí se. Ví, že tam bychom museli o naše porodní přání tvrdě bojovat. Ok, tedy jedeme do vzdálené nemocnice. Jedeme do porodnice, která ve nás vzbudila důvěru svým programem, který garantuje její primář. Vybírali jsme uvědoměle porodnici, která slibovala maximálně vstřícný přístup k přirozenému porodu (porodnice Jihlava, projekt Aleše Roztočila), ale naletěli jsme jak malé děti. Papír opravdu snese vše.

Těšila jsem se, že Vám budu moci napsat porodní příběh povzbudivý, ale český porodník na mém těle zapracoval tak, že se z porodu stalo peklo. Nelpěla jsem na žádné představě, ač jsme věděli, co chceme a co ne. Měli jsme připravenou i variantu pro případ úmrtí, ale to jsme snad z pověrčivosti ponechali v ústní formě. Jenže k čemu přání, rodící žena je snadný cíl, strach o dítě je jednoduchý nástroj, jak přesvědčit, že teď tohle a tohle bude lepší…

Vůbec jsem netušila, jak absurdně se to vše skoulí, i když jsem čekala leccos.
To, že odborník programově prohlásí ve své porodnici podporu přirozenému porodu, ještě neznamená, že tomuto procesu nemedikovanou cestou tamější lékaři rozumí, ani to, že se s primářovým názorem ztotožňuje personál – že nejde o pouhou poslušnost bez hlubšího, niterného zájmu, který je zřejmě pro přirozený porod třeba – normální lékař se o něm na fakultě mnoho nedověděl. A tak mám pocit, že tamější porodníci jsou pod dost nepříjemným tlakem.

Přestože jsme byli v porodnici tři dny před dnem D s naším porodním přáním a vyplnili jsme kartu, vyplňovali jsme ji při příjmu znovu. Personál byl velice milý, ale tohle zpovídání snad nebylo znovu třeba. Kontrakcím říkaly sestry Bolest, já to tak necítila, jen jako velkou fušku, ale brát jsem jim jejich názor nechtěla. Chtěla jsem jen klid, ale neustále někdo rušil, vnitřní vyšetření byla dost častá a dnes je vnímám jako nadbytečná. Přes veškerou laskavost personálu jsem si připadala jako na pionýrském táboře. Teď půjdete do sprchy a budete tam hopsat při kontrakci na míči…, teď vnitřní prohlídka, teď kanyla… teď monitory. Snažila jsem se to házet za hlavu, ale rušilo mne to, nedali mi odpočívat a soustředit se… Neměla jsem uvěřit těm pohádkovým řečem o porodu v porodnici jako doma… Kecy.

Křivka na monitoru byla perfektní, krátce vykázala mírný pokles ozev – ten mi později jiný lékař vysvětlil jako v mém případě ne akutně nebezpečný jev. Jenže onen porodník na sálku začal konat, měl strach ze streptokoka v průkazce, který dosud nečinil žádné potíže. Snažil se dítěti na hlavu zavést sondu kardiotokografu kvůli přesnému měření okysličení – nebyl si křivkou jist, bál se. Nešlo mu to, malý byl ještě komplet ve vaku blan, ač pomalinku odtékala plodová voda od půlnoci, teď bylo půl osmé ráno. Hrabal se v mých vnitřnostech naprosto nehorázně, jako by zcela zpanikařil. Trvalo to asi deset minut, Malý zoufale kopal jako o život. Tohle byla opravdu bolest. Já křičela bolestí, která už nešla vydýchat. Tlačil mi vnější sondu na břicho, nemohla jsem bolestí popadnout dech, začala jsem omdlévat, cítila jsem, jak se proces porodu pod porodníkovýma rukama hroutí. Odteď už to nebyl můj porod. Kontrakce se pak zbláznily. Kyslíková maska, gynipral, „žel vyčerpali jsme všechny možnosti, nutná sekce“. Porodník vypadal, jako by ho právě vyrazili od zkoušky.
Nakonec akutní a závažnou komplikaci způsobil dítěti až tento lékař a tak jsme mířili na sál, prý lépe v celkové anestezii, ač jsme pro takový případ chtěli epidurál, přála jsem malému dobrý start bez osamocení, a nakonec tohle. Byla mi hrozná zima, všichni kolem odění, já nahá. Intimita pryč. Škemrala jsem o něco na přikrytí, byl to ale problém.

Ještě před mým uspáním, kdy už jsem opravdu po dávce nejrůznější chemie chtěla nebýt, zmítala se v křečích způsobenými léčivy a bála se o osud malého, onen porodník ještě nejistě navrhl, že by teda ten epidurál, který jsem si původně pro tento případ přála, „že by ještě teda šel“ – ???? Představa další existence v tomto stavu mne děsila a zalil mě strach o malého, pro nějž se mé tělo stalo díky porodníkovu umu nebezpečným vězením. Ostatní lékaři na sále naštěstí na jeho návrh reagovali dost nabroušeně, já jen křičela, že neovládám svaly, které se po injekcích samovolně stahovaly, ač mi zakázali tlačit, a na tvář mi dolehla maska. Bylo to vysvobození z tohoto pekla.

Největší bolest přišla až po probuzení a nemyslím fyzickou, i když to byla také síla. Manžel měl na rukou v zavinovačce něco, aha, dítě, kterého se sotva můžete dotknout – a vůbec vám nedochází, že je to VAŠE dítě …“a to jsme dostali na příděl?“ – kdo nezažil, nepochopí, tahle bolest se nehojí. Zůstává hněv a pocit absurdity, stvrzený jizvou. Čekala jsem, že se vyjasní, co se vlastně při porodu stalo – jenže nepřišlo žádné rozřešení, žádný pupečník kolem krku apod., poloha plodu a placenty byla ideální a z ultrazvuků dopředu známá, GBS v plodovce se zřejmě neprokázal…
„Na co si stěžuješ, vždyť žijete.“
„Ano, jenže nechápu, proč by měl do porodnice přijít člověk zdravý a odejít nemocný. To není v pořádku.“

Snaha o hmotnou podobu domácímu prostředí (vytapetováno) a zvyk usmívat se a zdravit a klepat, to je milé, ale ještě to neznamená, že lékař má Moudrost a zkušenosti s nemedikovaným porodem, které jsou u přirozeného porodu třeba (myslím Moudrost lékařů a asistentek z dob, kdy se ještě nemohli spoléhat na všemožné přístroje, které ale neukazují souvislosti, hodnoty mohou znamenat leccos). Doktor kouká na přístroj, ale ne na mne. Stáváte se objektem – věcí k zacházení, už nejste subjektem-partnerem. Čím jsou si porodníci jisti, je skalpel.

Odbornost našich odborníků mi přijde jako zaklínadlo. Ale kde je potřebná Moudrost? Schopnost pozorovat, brát člověka jako celek, uvažovat v souvislostech? To se na fakultě asi neučí. Ale ovládat mašinky ano.

Má bolest však má jednu sílu – sdílená otevírá ústa a srdce mých kolegyň, kamarádek, příbuzných – tolik traumat z necitlivosti a mechaničnosti českého porodnictví!!! Tolik ukrývané bolesti, která ani po letech nemizí! Jejich příběhy mne utvrzují v názoru, že české porodnictví z valné části přirozené procesy ignoruje, nerozumí jim a tak se upíná k tomu, co zná dobře – medikace, chirurgie.

O to víc si vážím porodních asistentek jako Vy, paní Ivano, a nebýt té jizvy na děloze, v případě zdravého těhotenství bez komplikací by mne nikdo již do české porodnice v případě zdravého těhotenství nedostal. Jenže to už si nemohu dovolit – i když riziko ruptury dělohy po řezu není zas tak vysoké, je extrémní ve svých následcích. Zároveň už mám z porodnice strach.

Myslím, že od vás, porodních asistentek v terénu, by se mohli lékaři mnohé dozvědět. Vaše zkušenosti jsou tak cenné. Důvody, proč se tomu tak ze strany lékařské obce neděje, jsou podle mne nejen odborné a názorové, ale také finanční.

Paní Ivano, přeji Vám mnoho vnitřních sil k překonávání každodenní dávky absurdity, se kterou se musíte utkávat.
Sobě a mnoha dalším nahněvaným ženám přeji, ať to bolavé dokážeme přetavit v hojivé a ať má další generace v Česku takové možnosti, jako dnes moje kamarádka ve Skotsku – ale to se samo neudělá, to musíme my, mámy.

S díky za Vaši inspirující odvahu
Lenka