Už od prvního okamžiku kdy jsme zjistili, že jsem těhotná, jsme se snažili dělat všechno nejlepší pro miminko. Byla jsem těhotná poprvé, takže všechno bylo nové. Každou návštěvu u gynekologa jsem očekávala s napětím a těšila se, že se zase dozvím něco víc o svém miminku. Všechna vyšetření jsem podstupovala jako velice dobře vychovaná pacientka. Protože jsem vždycky o všem chtěla vědět co nejvíce, začala jsem si půjčovat knihy a hledat informace na internetu. Moje těhotenství proběhlo celé bez jedinné komplikace. Vždy ukázkový tlak, žádné otoky, pomalu rostoucí váha, prostě zdravá maminka a zdravé miminko. To co mě nejvíce na celém Jáchymovu příběhu fascinuje je, jak se všechno dalo přirozeně do pohybu. Do našeho života vstoupili ti praví lidé ve správnou dobu a vše nakonec vyvrcholilo krásným narozením Jáchyma.

První, kdo se nově objevil v našich životech a významně pomohl Jáchymovi na svět byla dula, příbuzná našich přátel. Sešli jsme se na nezávazné návštěve, povídali o porodech a já si domu odnášela několik stěžejních knih. Když se mě tenkrát dula zeptala, jak bych chtěla rodit, odpověděla jsem, že v místní porodnici, protože tam budu mít přes příbuzné zajištěn nadstandard. Měla jsem klasickou představu o porodu z televize, já s roztaženýma nohama, přítel mě drží za ruku a kolem sebe mám celý zástup zdravotníků v bílých pláštích. No, a pak na pokoji s miminkem jak přijímám gratulace a návštěvy, takže i proto ten nadstandard. Už tenkrát mi dula vysvětlila, že mezi porodnicemi jsou diametralní rozdíly a ta, kterou jsem si vybrala má špatnou pověst co se týče progresivní péče o maminku a miminko.

S přítelem jsme začali mluvit o našich možnostech, veděli jsme, že si k porodu můžeme vzít profesionální doprovod v podobě duly nebo porodní asistentky, ale zpočátku nám to přišlo nákladné. Pak jsem si začala číst porodní příběhy jiných žen a jejich zkušenosti s porodem s dulou a rozhodli jsme se oslovit “naši” dulu. Jaké bylo mé překvapení, když nám oznámila, že nás bohužel nedoprovodí, protože je sama těhotná. Doporučila nám ale porodní asistentku. A tak jsme se jednoho dne ocitli na první nezávazné konzultaci u této asistentky. Dohodli jsme se, že nás k porodu v nemocnici doprovodí a přijali jsme také její podmínky: 6 hodin předporodního kurzu u ní v poradně a později pravidelné kontroly, aby věděla, jak se mě a miminku daří.

Musím přiznat, že můj přítel byl první, kdo přišel s myšlenkou domácího porodu. Já jsem mu na to tenkrát jen řekla, že doufám, že mě nebude do ničeho nutit. Časem jsem však sama začala o domácím porodu uvažovat. A co mě k tomu vedlo? Přiznávám, že hlavně všechny ty porodní příběhy, které jsem si přečetla a filmy jako “Orgasmic Birth” a další. Velkou inspirací pro mě byla Ina May Gaskin a paní Königsmarková. Chtěla jsem prožít porod bez tišících prostředků a zbytečných intervencí. Věřila jsem sobě, svému tělu, miminku, také trochu osudu, nebála jsem se. Z mého pohledu jsem dělala vše pro zdravý a přirozený porod. Cvičila jsem jógu, meditovala, používala Epi-no, studovala fáze porodu, chodila na kontroly a veškeré nejasnosti konzultovala s mojí porodní asistentkou.

Moje porodní asistentka, no přišla jsem si trochu jako aristokrat, starala se o nás, povídali jsme si, vždy na nás měla čas, vyslechla si všechny naše problémy, na rozdíl od mého gynekologa, který na mě měl maximálně 6 minut. Byl profesionalní, ale měl plnou čekárnu a občas se na mě tak divně podíval, na co se ho to zase ptám. Naše porodní asistentka souhlasila, že nás za určitých podmínek (zdravé miminko a zdravá maminka) doprovodí k porodu doma.

Tak jsme to všechno začali promýšlet a chystat. Občas mě mrzelo, že jsem kolem sebe měla jen uzký okruh lidí, se kterými jsem náš nápad rodit doma mohla sdílet. Nikdo z rodiny o tom nevěděl, nechtěli jsme se před nikým ospravedlňovat, nebylo vlastně co.

Dalším andělem strážným, který nám zkřížil cestu byla zase jiná dula. Měli jsme sice naši porodní asistenku, ale najednou jsem měla pocit, že by to chtělo více žen. A tak jsme se seznámili s bylinkářkou a dulou v jedné osobě. Předcházela tomu samozřejmě seznamovací schůzka, po které nám bylo ihned jasné, že ona je ta zbývající částečka v soukolí. Měla úplně jinou povahu než naše porodní asistentka, která je spíše profesionálem na svém místě. Všechno se tedy zdálo být na správné cestě. Měla jsem kolem sebe kruh zkušených žen a podporujícího partnera.

Pak se přiblížil 40. týden. Doktor mě poslal do ambulance v nemocnici a já šla na první vyšetření, které bylo zároveň i poslední. Sestřička byla hodná, natočila srdíčko, zajímala se a pak jsme čekali na lékařku. Paní doktorka mě vyšetřovala s kameným obličejem za plentou, zatímco vedle již seděla další maminka na monitoru. Měla jsem na paměti, že nechci žádné zásahy, jsem přece ve 40. týdnu, není kam spěchat, navíc se vše dalo pomalu do pohybu. Nasadila si rukavice a začala si pro sebe mumlat vyšetření. Sestra mezitím přinesla jakési stříbrné nástroje. Koukám co to nese a mezitím slyším: ,,já vám tady teď trochu prohmátnu čípek”. Cítím uvnitř divný tlak a bolest a ihned je mi jasné, co doktorka, bez mého souhlasu udělala. Hamiltonův hmat. Ještě mi stačila sdělit, že to teď bude provádět každou návštěvu, dokud nevyvolá porod. Otřesena se zvedám z křesla a zaslechnu, že nástroje nebudou potřeba, protože se tam paní doktorka nevejde. Chtěla se podívat na plodovou vodu. Sestra se mě ptá, jestli chci vložku, že možná budu krvácet. Krvácet? Panebože proč? Už moc nevnímám, co doktorka říká, divá se u toho do počítače a také mě již nevnímá… Chci být pryč, třesou se mi kolena a chce se mi brečet. Přijdu si jako znásilněná, zneužitá a začínám se obviňovat, že jsem tomu nedokázala zabránit. Vyjdu z ordinace, všichni v čekárně na mě zíraji. I můj přítel, který ihned pozná, že se něco stalo. Chci pryč, do očí se mi derou první slzy. Můj přítel vedle mě panikaří. Když mu dojde, co se stalo je vzteky bez sebe. Lidé se za námi otáčejí, co se nám asi stalo. Vím, že to vypadá až moc dramaticky, ale já si v tu chvíli myslela, že velmi brzy porodím, že malý ještě není připravený a že již nebudeme moci rodit doma. Celou cestu domu jsem probrečela.
ento zážitek mě ještě více utvrdil v mém rozhodnutí rodit doma. Porodní asistentka mě později uklidnila, že pokud porod není připraven, tak se nespustí a že tento zákrok nemusí být překážkou porodu doma. Navíc jsem se do ambulance v nemocnici již nemusela vracet, měla jsem péči zajištěnou.

Ještě tu noc mi odešla hlenová zátka. Tato známka blížícího se porodu mě trochu vystrašila, poprvé jsem si plně uvědomila, že porod je již blízko. Nakonec trvalo 9 dní než došlo na samotný porod. Hamiltonův hmat porod nevyvolal, pouze mě dostal do zbytečného stresu.

Těch posledních devět dní bylo ve znamení čekání, malých zklamání (některá rána, když se ještě nic nestalo), chození do kopců a pití maliníkového čaje. Neměla jsem silné ani pravidelné poslíčky, jen jsem občas navečer cítila tlak v podbřišku a trochu mi tvrdlo břicho. Asi každý třetí den jsem se viděla se svojí porodní asistentkou, která mě vyšetřila, poslechla si miminko a ujistila mě že moje tělo se opravdu připravuje na porod. Zároveň jsem byla v kontaktu s dulou. Sdělovala jsem jí novinky, probírali jsme moje fyzické i psychické pocity, doporučila mi čaj ze sporýše, zkrátka jsem měla podporu na všech frontách, mohla jsem oběma kdykoliv zavolat a to mi dodávalo pocit bezpečí.

Byla jsem 41. týden a jeden den těhotná, alespoň podle termínu který vypočítali doktoři. Původní termín porodu, vypočítaný podle menstruačního cyklu byl stanovený o týden později. Toho dne, byla to sobota, jsme vyrazili na výlet. Bylo něco přes 30°C, jasné nebe a my jsem zdolali další kopec, kterému vévodila zřícenina hradu a z něhož byl úžasný výhled na údolí Labe a kopce Českého středohoří. Odpoledne jsme strávili na zahradě u příbuzných. Můj přítel se rozhodl, že se večer půjde podívat na reggae festival na který jsme dostali lístky. Já jsem o tom také přemýšlela, ale nechtělo se mi. Většinou takovou příležitost nevynechám, ale ten den se mi prostě vůbec nechtělo mezi lidi a tak jsem zůstala sama doma.

Přítel se z festivalu vrátil až ve dvě hodiny ráno. Celou dobu jsem na něj čekala, nemohla jsem spát. Potom co se vrátil jsme si ještě dlouho povídali, než jsem na chvíli usnula. Vzbudilo mě bzučení komára, ohnala jsem se po něm a něco uvnitř luplo. Praskla mi voda. Vyplížila jsem se z postele a na záchodě zjistila, že mi opravdu praskla voda. Vzápětí jsem ucítila první kontrakci a pak další. S telefonem v jedné ruce a s tužkou v druhé jsem začala měřit a zapisovat kontrakce. Byla jsem překvapená, že mám kontrakce po 5ti minutách, myslela jsem si že se porod bude rozbíhat pomaleji a že budu mít dostatek času na meditaci a střídání uvolňujících poloh. Taky jsem byla překvapená stupňující se bolestí.

Probudila jsem přítele a oznámila mu, že rodíme. Zavolala jsem porodní asistentce. Ta mě ubezpečila, že ta trocha krve která odešla s vodou je úplně v pořádku, zeptala se mě na kontrakce a poradila nám jak je máme měřit a zapisovat. Pak ještě dodala že se chystá na cestu. Zpočátku jsem kontrakce, ač bolestivé a časté, zvládala celkem dobře. Dokonce jsem si šla ještě rychle ostříhat nehty abych malého nepoškrábala. Postupně se však intenzita bolesti stupňovala a interval mezi kontrakcemi se zkracoval. Začala jsem podléhat bolesti a kontrakcí se bát. Vždy když přišla nová vlna, hledala jsem ruku svého přítele, ale ten byl většinou zaměstnán jejím měřením a i když mě držel za ruku nedokázala jsem se dostatečně uklidnit.

Porodní asistentka a dula přijeli asi za hodinu. To že jim to trvalo hodinu mi později řekl přítel. Pro mě začal čas od počátku porodu plynout zcela jinak a tato hodina mi přišla jako čtvrt hodina. Slyšela jsem je přicházet a v tu chvili se mi zvedl žaludek a vyzvracela jsem se. Porodní asistentka i dula to vítali jako dobré znamení, otvírala jsem se a tělo se také otvíralo a čistilo. Porodní asistentka mě vyšetřila a zjistila že jsem asi na 2 cm otevřená. Pak mi doporučili abych se přemístila do vany a snažila se uklidnit. Pamatuji si jak mi teplá voda dělala dobře a jak se mi nekontrolovatelně třásla kolena. Dula se mnou zůstala v koupelně. Připouštěla mi teplou vodu, držela mě za ruku a radila mi jak přijímat přicházející kontrakce. Porodní asistentka přicházela a odcházela, monitorovala mě i malého Jáchyma. I když mi příchod obou žen pomohl, cítila jsem se více a více unavená. Stále jsem s bolestí spíše bojovala. Pamatuji si, jak jsem několikrát pochybovala jestli to zvládnu a jak mi obě opakovali, že určitě, a že odměna která mě nakonec čeká, je ta nejkrásnější.

I když celý porod trval 9 hodin, já si z něj pamatuji jen určité momenty a zvraty. První důležitý moment nastal, když jsme opustili vanu a porodní asistentka si poslechla malého a řekla, že se jí to nelíbí. Malý byl ve stresu, protože já jsem byla ve stresu a pokud se oba neuklidníme, tak budeme muset jet do nemocnice. V tu chvíli mě to vystrašilo. Ani ve snu jsem si nedokázala představit že bych měla opustit byt a už vůbec ne jízdu autem a porod v nemocnici. Musela jsem v sobě najít více odvahy a síly, soustředit se na kontrakce, prodýchávat a nepodléhat bolesti. Všechny tyto myšlenky mi vířily hlavou. Tato “hrozba” mi velmi pomohla. Bylo to jako dobře mířený políček někomu, kdo propadá panice, že se loď potápí a on si uvědomí, že umí plavat a má na sobě záchranou vestu.

Našli jsme novou relaxační polohu. Poloseděla a pololežela jsem na míči. Přítel seděl za mnou a já jsem mu částečně ležela v náruči, hladil mi ruce. Naproti nám seděla na posteli dula a držela mi obklad na podbřišku. Pustili jsme relaxační hudbu. Krouživými pohyby na míči jsem si masírovala záda. Všichni tři jsme byli jako jedno tělo. Asi to nakonec bylo něco jako meditace. Nedá se to popsat. Soustředila jsem se na dýchání, pohybovala se do hudby a krásně se uvolnila. Bylo to velice příjemné.

Později, když jsem si porod znovu přehrávala v paměti a když jsem si vlastní vzpomínky porovnávala s dulou, tak jsme se schodli, že se mi podařilo uvolnit a prodloužit intervaly mezi jednotlivými kontrakcemi. Hlavně jsem si poprvé od začátku porodu dokázala odpočinout. Když mě pak porodní asistentka změřila a poslechla si Jáchyma, byla jsem otevřená na 8 cm a ozvy malého byly opět v pořádku. Dokázali jsme to! Strašně moc mě to nabilo pozitivní energií. Kontrakce byly pořád bolestivé, ale měla jsem pocit, že to zvládám. Když nám pak porodní asistentka řekla, že je čas na změnu polohy, nechtělo se mi…

Další moment, který si živě pamatuji, porodní asistentka začala vybalovat nástroje. Zapírala jsem se rukama o rám dveří, prodýchávala další kontrakci a když jsem viděla, jak se všechno chystá na příchod miminka měla jsem najednou velkou radost. Je to tady, myslela jsem si a cítila jsem se najednou hrozně silná. Nakonec to trvalo ještě další asi dvě hodiny než se malý narodil.

Během celého porodu jsme vyzkoušeli různé polohy, na míči, na posteli, chůze, vana atd. Občas jsem v některé zůstala déle protože mi byla příjemná. Po celou dobu jsem však držela dulu za ruku, nebo se do ní zapírala. Byla pro mě velice důležitá. Pomáhala mi zvládat bolest. Zvláštním způsobem jsem se na ni upnula. Když se na chvíli vzdálila volala jsem ji zpátky. Přítel ji několikrát zastoupil, ale nebylo to ono. Radila mi, dýchala se mnou, předávala mi energii a odváděla moje negativní emoce. Snažím se to tady popsat, ale vlastně se to ani moc popsat nedá. Po porodu jsem se jí omlouvala za tisknutí ruky a že jsem ji nenechala odpočinout. Přijala moje omluvy s úsměvem. Sama jsem byla překvapená silou tohoto pouta. A taky jsem se utvrdila v domněnce jak hodně důležitá, obzvláště pro prvorodičku, je přítomnost zkušené ženy s tou pravou energií.

Poslední silný moment byl porod sám. Pamatuji si jak mi porodní asistentka řekla, že miminko je na cestě ven. Také mi připomněla co se bude dále dít a že se mám připravit na stupňující se bolest a nakonec, že to bude pálit. Poradili mi abych si lehla na postel na pravý bok, protože se miminko otočilo a mělo teď záda na levé straně. Pomůže mu to při cestě ven. Přišla první vlna pocitu na tlačení a pak další a další. Tlačila jsem a tlačila, bolest byla větší, ale vlastně to tolik nevadilo, protože jsem věděla že Jáchym už bude brzy venku.

Pak jsem se přesunula na zem, v podřepu záda opřená o postel a tlačila jsem. Také jsem u toho trochu víc křičela. Dula seděla za mnou na posteli, ruce jsem měla zapřené o její kolena. O něco později mi porodní asistentka řekla, že už vidí hlavičku a že má světlé vlasy jako já. Zeptala se jestli si chci sáhnout na hlavičku, ale necítila jsem se na to. Potom mi řekla, že mě asi bude muset střihnout, aby pomohla miminku na svět. Nakonec na střihaní nedošlo, ale to jsem se dozvěděla až po porodu. Myslim že bych ten nástřih ani necítila…

Najednou byl Jáchym venku. Ležel na podložce a křičel jako o život. Byl celý fialový, od krve a přišel mi hrozně veliký. Řekla jsem jen něco jako, „ježiš co to je?“. Nemohla jsem uvěřit, že se do mě tak velké mimino vešlo. Porodní asistentka zabalila Jáchyma do vyhřátého červeného ručníku a já jsem si ho položila na prsa. Zatímco jsme čekali až dotepe pupečník, prohlížela jsem si své první dítě.

Po několika pokusech se Jáchym poprvé přisál. Přítel pod dohledem přestřihl pupečník. Pak už jsme jen čekali na porod placenty. Po chvíli mi porodní asistentka nabídla abychom šli vyzkoušet sprchu ve vaně, že teplá voda i v tomto případě může pomoci placentě na ven. U mě to zafungovalo, asi tak za deset minut jsem cítila jak ze mě vychází. Porodní asistentka ji zachytila do přichystané mísy. Poté následovala pečlivá kontrola celé placenty. Všechno se zdálo být v pořádku. Když jsem vylézala ven z vany zatočila se mi hlava. V tu chvíli jsem si uvědomila jak jsem unavená.

Vlezla jsem si s malým Jáchymem do postele a přítel mě krmil polévkou, kávou, hroznovým cukrem a čokoládou. To vše jen po troškách, protože jsem pořád neměla ani pomyšlení na jídlo, ale věděla jsem, že musim načerpat zpět alespoň trochu té energie, kterou jsem ze sebe při porodu vydala.

Porodní asistentka a dula zůstaly ještě asi dvě hodiny s námi, protože se chtěli přesvědčit že jsme oba v pořádku. Ještě ten den se u nás zastavila dětská lékařka, aby Jáchyma znovu zkontrolovala, zvážila a přeměřila, zároveň jsme se domluvili na odběru vzorku krve z paty a také nám napsala potvrzení pro matriku o Jáchymově narození. Porodní asistentka nás po porodu ještě dvakrát navštívila, aby zkontrolovala jak se zavinuje děloha a můj celkový zdravotní stav. Také jsem se znovu setkala s dulou a společně jsme prošly celý porod. Bylo to zajímavé, zjistila jsem, že si některé věci nepamatuju, nebo si je pamatuju jen matně.

Jáchymovi už je 5 měsíců a já až nyní dopisuji náš společný porodní příběh. Kdysi jsem někde četla, že porodem to všechno teprve začíná, nemůžu než souhlasit. I po 5 měsících se k porodu v myšlenkách občas vracím. Na bolest si již skoro nevzpomenu. Převládá u mě pocit radosti a vděčnosti, že se všechno co jsme si pro Jáchymův příchod na svět přáli a naplánovali splnilo.

Monika, Jáchym a Aleš