Druhé děťátko k nám přišlo v srpnu 2012. Těhotenství nebylo zpočátku pro mě jednoduché, přestože jsme se na miminko těšili. Začala jsem slabě krvácet a našli mi v děloze myom. S touto zprávou, že se uvidí, že se sice nic neděje, ale možnost předčasného porodu tu je, jsem se nedokázala uvolnit a plně prožívat krásné okamžiky s človíčkem v bříšku. Také jsem věděla, že poté, co jsme se odstěhovali z Prahy (první porod proběhl v Neratovicích – viz příběh č. 263 – Porod za úplňku a jedno velké DĚKUJI), že budu muset naplánovat, kde a jak druhý porod proběhne. Na porod doma jsem se úplně necítila, ale ve velkém městské místní nemocnici se mi rodit také nechtělo. Chtěla jsem mít u porodu nějakou známou tvář, které bych mohla důvěřovat a která by byla vědomá našich přání. Pomoc a klid jsem našla u jedné porodní asistentky, která mi přes e-maily a dvě osobní konzultace dodala sílu k tomu se radovat z toho, co je. Odmítla jsem veškeré testy v těhotenství a nezatěžovala tělo nějakým stresem z lékařů a braním „vitamínů“.
Myom na ultrazvuku ve 20. týdnu nebyl k nalezení, tak jsem myšlenky na něj vytěsnila a užívala si rostoucí bříško. Ze všech možností porodu, které byly ve hře, jsem se nakonec měsíc před porodem naladila na porod ve Vrchlabí s asistencí této „naší porodní babky“ :-).

Protože se první syn narodil 4 hodiny po prvních kontrakcích za úplňku 10 dní před plánovaným termínem, domlouvala jsem se s druhým miminkem v bříšku tedy na dubnový úplněk, který vycházel termínově také tak. Další „podmínkou“ bylo to, že musí přijet babička na pohlídání synka, kdybychom jeli rodit. Poslední okolnost rozhodlo miminko za mě – nechtěla jsem už jít na další kontrolu ke gynekoložce a na monitor, kde mi naposledy sestra hýbala tak necitlivě a bolestivě břichem, jen aby se malé probudilo a dalo se něco naměřit, jinak prý „budu napojená na monitor ještě dvě hodiny“ 🙁 Takže miminko se rozhodlo přijít na svět 1 den před úplňkem, před kontrolou u gynekoložky a v tu noc po příjezdu hlídací babičky… Nic lepšího jsme si nemohli přát 🙂

První pravidelné kontrakce jsem začala cítit v 1 hodinu ráno, ve 2 hodiny si vlézám do teplé vany a říkám manželovi, ať klidně spí. Přichází babička a ptá se, co pro mě může udělat, říkám, aby připravila svačinu pro muže do porodnice. Ve 3 hodiny volám porodní babce, že asi pomalu budeme vyrážet do porodnice, i když kontrakce po 10 minutách s délkou 15 vteřin ji úplně nepřesvědčují. Chvíli váhám a ještě vyčkáváme, ve 4 hodiny po čaji při svíčkách s mamkou a manželem (už připravení na odjezd, kontrakce s intervalem 7 minut), nasedáme do auta, posílám SMS porodní asistentce a vydáváme se na hodinovou cestu na sever do Vrchlabí. Po cestě málem srazíme vyplašeného jelena, ale to je jediné, co z cesty vnímám, kontrakce po 5 minutách. V 5 hodin dorazíme do porodnice, cestou na pokoj prodýchávám kontrakce u každých dveří opřená o kliku a vrchlabskou porodní asistentku, na WC odtéká trochu plodové vody. V 5.15 už jsem na příjmu, odevzdávám porodní plán a hlásím, že moje porodní asistentka je na cestě. Připevňují mi monitor, ten v silné kontrakci málem ze sebe strhnu, že už musím tlačit, otevření na 2 cm se do půl hodiny změní na úplné a já se přesouvám za doprovodu milé a citlivé porodní asistentky na porodní stoličku vedle na sál. Okolní personál vnímám jen z části, když se šeptem během porodu ptají spolupracujícího manžela na to, kde pracuje a kdy mi začaly ty kontrakce. To mě vážně dostává, co tam vlastně dělají? Ale Dorotka je po dvou změnách polohy z kleku na sed na stoličce na světě. Stíháme to minutu před šestou. Poranění na jeden steh, cítím se po tom spontánním porodu skvěle, můžu si prohlédnout placentu. Po vyšetřeních docupitáme s miminkem do pokojíku, kde si sebe nekonečně dlouho užíváme. To bohužel hned po porodu na porodním sále nešlo, tam sestra píchla malé Kanavit a nakapala do očí Ophtalmoseptonex a začala ji hned oblékat, přestože jsme si tohle vše nepřáli. Manžel nestihl zakročit, ale prý na čtení porodního plánu nebyl vůbec při tak rychlém porodu čas :-(). Lituji, že jsem malou dala z náručí…

Na pokoj doráží naše porodní asistentka a pak ta, která byla u mého porodu, a smějí se tomu, že jedné končí služba a předává mě té druhé do péče na „čtvrtou dobu porodní“ 🙂 Ta mi pomáhá do sprchy, oblékat a pak už jen všichni odpočíváme a povídáme si na pokoji. A že další porod bude už doma 🙂 Moc jí děkuju za její péči o nás během celého těhotenství a po porodu.

Jsem vděčná za tento zážitek krásného, rychlého porodu, miminko mě vyslyšelo a vše proběhlo tak, jak nejlépe mohlo. Škoda jen té poporodní pediatrické péče.

Děkuji za úžasné těhotenství, které mě opět něco nového o sobě naučilo. Děkuji Dorotce za krásný porodní příběh, moc jí přeju, aby jednoho dne mohla sama přivést na svět děti v lásce, klidu, důvěře a radosti, na místě, kde si bude sama přát…

Děkuji všem porodním asistentkám jako je Ivana K., které chápou potřeby rodících maminek, podporují je v jejich přirozených schopnostech rodit normálně, když si samy nevěří, a bojují v porodnicích za jejich přání. Přeji všem takovým porodním asistentkám, aby se podmínky pro jejich práci, která je tolik potřebná, zlepšily, a rodičům, aby se nebáli hájit své potřeby a práva.

Pavlína