473. Oliverkův domporod
Asi půl roku po narození mého prvního syna jsem začala přemýšlet o mých pocitech z porodnice. Všichni mi říkali, jak jsem měla krásný a pohodový porod, ale já jsem vnitřně cítila, že to všechno mělo být nějak jinak. Povoláním jsem dětská sestra, pracovala jsem v porodnici, takže pro mě bylo velké překvapení, že to, co jsem předtím považovala za standardní postup a jednání, tak při osobní zkušenosti bylo vše jinak. Cítila jsem se jako pasivní pacient, že mě někdo rodí, neměla jsem pocit bezpečí a důvěry, neměla jsem kontrolu nad svým tělem, jakoby se všechno dělo mimo mě. Začala jsem hledat odpovědi na všechny mé otázky a měla jsem v tom jasno, druhý porod bude doma.
Druhé těhotenství jsem si moc užívala, těšila se, povídala si s miminkem, meditovala. Začala jsem hledat porodní asistentku (dále PA). Jelikož žiji ve Španělsku, kde jsou porody doma podporované, brzy jsem si našla úžasnou porodní asistentku Inmu. Ve všem jsme si rozuměly, byla jsem nadšená a klidná. Přečetla jsem snad všechny dostupné knihy o přirozených porodech. Díky Ivaně jsem pochopila, že čím méně vnitřních vyšetření, ultrazvuků, léků a monitorů, tím lépe pro zdraví maminky i miminka. Najednou jsem cítila velkou svobodu, jak mám vše ve svých rukou, už jsem nepotřebovala znát názor lékaře, věřila jsem své vlastní intuici. Milovala jsem své miminko ještě dřív, než k nám přišlo, a plně mu důvěřovala.
Blížil se termín porodu. Přijela k nám má 16 ti letá sestra, aby nám pomohla s hlídáním staršího syna. V pondělí u nás byla na návštěvě PA a bavily jsme se o přirozeném vyvolání porodu. Říkala, že mnohem účinnější než přirozené prostaglandiny je přirozené vyplavení oxytocinu při orgasmu ženy. Musím jí dát za pravdu, výsledek se dostavil. O půlnoci mi praskla plodová voda, ale nic se nedělo. Každopádně jsme s manželem věděli, že miminko je na cestě k nám a nejpozději v úterý už ho budeme držet v náručí. Vzrušením jsme ani nemohli spát. Šla jsem si dát na noc vložku a všimla si, že má sestra si ještě s někým skypuje. Tak jsem ji popohnala do postele s tím, že už se něco chystá a ať se raději vyspí.
Manžel vyměnil prostěradlo. Kolem půl třetí jsem volala PA, že mi praskla plodovka, ale nic se neděje, jen aby byla informovaná. Pak jsme zalehli do pelíšků. Mezi 3 – 5 hod ranní jsem měla kontrakce každých 10 minut, ale zastavily se a usnula jsem.
Vstávali jsme kolem 8 hod ranní a začali s přípravami bytu k porodu. Dopoledne volala PA, že si mě raději přijede zkontrolovat. Přijela ve 12 hod s veškerou porodní výbavičkou, porodní stoličkou a bazénkem. Pak mně zkontrolovala bříško, miminko je v pořádku, sestouplé v pánvi a zádíčka v předním postavení. Kontrakce jsem měla nepravidelné, každých 15-20 minut, tak PA odchází. Před domem se nám ještě podařilo zajistit parkovací místo, až bude spěchat k porodu.
Po odjezdu PA jsem měla stále nepravidelné mírné kontrakce. Manžel nafoukl porodní bazének a šel ještě s Filíkem nakoupit, já už jsem se neodvážila. Kolem 14 hod jsem začala chodit po bytě a kontrakce se proměnily v návaly energie, které už jsem musela prodýchávat, přicházely pravidelně po 5-ti minutách. Mezi návaly jsem zavolala PA, aby už přijela. Pomáhala mi chůze, přecházela jsem neustále z obýváku do ložnice a při návalu energie jsem se zavěsila do porodního závěsu z šátku, zavěšeného na hacce, za doprovodu uvolňujícího „áááá“ vydechování. Manžel začal napouštět bazének.
Ve 14:30 hod dorazila PA, s úsměvem jsem ji přivítala a pracovala dál k porodu, návaly přicházely po 2 minutách. Ve 14:40 hod se návaly začaly stupňovat téměř bez odpočinku, sedla jsem si na wc, což mi ulevilo a řekla jsem PA, že už mám potřebu tlačit. Doprovodila mě k bazénku, strhla jsem ze sebe šaty, ale voda byla moc horká, tak jsem musela počkat, až ji trochu ochladili.
V bazénku jsem si klekla s nohama od sebe, rukama si chránila hráz a tlačila. Cítila jsem, jak miminko sestupuje dolů. Po pár zatlačeních jsem rukama nahmatala hlavičku a vlásky miminka. Bylo to fascinující, už za chvilinku budu toho úžasného tvorečka držet v náručí. Při samotném tlačení jsem se soustředila na miminko a v duchu jsem mu říkala: „pojď miláčku, spolu to zvládneme, otevírám se“. Ve 14:56 hod se narodila hlavička, hned na ni šahám a zjišťuji, že je tam omotaný pupečník. Snažila jsem se ho přetáhnout, ale byl moc těsný, nešlo to, řekla jsem to PA. Na další zatlačení, ve 14:57 hod, vyšlo celé tělíčko, chytla jsem miminko do náručí a dala si ho na prsa. Nedýchalo, mělo slabý tonus, pupečník tepal pod 100/min. Začaly jsme ho s PA stimulovat po tělíčku, vyndávala jsem mu hleny z pusinky, mluvila na něj a pusinkovala. Když uplynula minuta a miminko stále nedýchalo, PA mě vybídla ven z bazénku, že jdeme na pohovku a poslala manžela pro oranžový kufřík, kde měla kyslík. Byla jsem v takové euforii, že jsem věřila, že spolu všechno zvládneme, tolik mé miminko miluji, je tak dokonalý. PA vzala miminko, a když jsem vyndala jednu nohu z bazénku, miminko lehce zaplakalo, vdechlo život a zavítalo fyzicky k nám. Všichni jsme si oddechli a PA mě poslala zpět do bazénku. Byla jsem tolik šťastná, objímala jsem miminko, nemohla jsem se nabažit té vůně nevinnosti a čistoty, jako by se nebesa dotkla země a já vnímala nekonečné pocity blaha v každé buňce mého těla. Asi za 15 minut manžel přestřihl pupečník, který dotepal 5 minut předem. Miminko jsem držela ve vodě před sebou a dívali jsme se do očí, byl to magický pohled. Pak si k nám vlezl Filípek do bazénku a přivítal se s bráškou, hladil ho a dával mu pusinky. Když začal z vody lovit mázek a zkoumat nůžky vedoucí od placenty, šel z bazénku ven.
Placenta se nechtěla odloučit, neměla jsem kontrakce. Přiložila jsem Oliverka k prsu, který se po chvíli přisál. Čekala jsem, že přijdou kontrakce, ale nic se nedělo. PA mi stimulovala dělohu a řekla, ať se zkusím postavit. Miminko osušili a manžel bondingoval. Nakonec jsem sama zatáhla za pupečník, zatlačila a placentu vytáhla ven. Vyšla ven po hodině a deseti minutách po porodu.
Pak jsem vyšla z bazénku, osušila se a odešla do postele. Při porodu jsem se natrhla, ale nebylo třeba šití. Oliverka jsem si dala na tělo, přisál se a následoval nekonečný bonding. Celá rodinka jsme leželi vedle sebe a nemohli jsme se na ten zázrak vynadívat.
Děkuji, děkuji a děkuji…že jsem maminkou, ženou, a že jsem se rozhodla rodit doma. Cítím se být naplněna, vše dává smysl, věřím v sebe sama, mám se ráda.
Děkuji Ivano, věřím v dobro, lásku, svobodu a možnost volby.
Pavlína, Filip, Filípek a Oliverek