Moje vlastní zkušenost s porodem je velmi silná a nyní chápu, že jsem se musela dostat až na vlastní dno, abych si ujasnila své životní priority. Porod mi vzal naivní iluze o životě, porod mě oddělil od dítěte na 48 hodin, porod mi zjizvil tělo i duši. Porod mi dal obrovskou životní facku, porod mi ukázal, že musím začít být zodpovědná za svůj život a život mého dítěte.

Porod mě proměnil v bojovnici a otevřel mi oči, probudil mne z dlouhého spánku.

Zda jsem spokojena se svým porodem? Bohužel nejsem, nikdy nezapomenu, ale už jsem si svá traumata odžila, odpustila, odplakala a pochopila, proč se mi to všechno stalo.

Díky této zkušenosti jsem se posunula v životě dál a ujasnila si, co od života chci a jakým směrem se bude můj život ubírat.

Porodila jsem císařským řezem v plné narkóze. Porodníci nechtěli pomáhat rodit koncem pánevním, proto mi nabídli velmi šikovnou direktivní manipulací operaci. Ta byla naplánovaná na středu, podvědomě jsem se velmi bála, nechtěla jsem, aby porodníci rozhodovali o tom, kdy má přijít na svět moje dítě, a tak jsem si velmi přála, aby to rozhodlo moje dítě za nás všechny. Moje přání bylo vyslyšeno, v noci o víkendu před plánovanou sekcí mi při spaní odtekla plodová voda, neměla jsem žádné bolesti, tělo se začínalo čistit, měla jsem potřebu se vyprázdnit, pak jsme jeli s mužem do porodnice, po příjmu, kde byl personál velmi nepřátelsky naladěn a musela jsem tam celou hodinu sedět téměř nahá s monitorem na břiše mi provedla lékařka velmi bolestivé vnitřní vyšetření nebo zákrok, po kterém jsem začala silně krvácet, následoval ultrazvuk a rovnou na sál, nikdo mi nic neřekl, žádná komunikace, kanyla do ruky, vycévkovat na chodbě před očima zřízence a rychle na sál…celou dobu jsem se snažila promlouvat ke svému miminku, utěšovala jsem jeho i sebe, že je všechno v pořádku a bude v pořádku, kontakt s ním jsem ale ztratila, necítila jsem ho v sobě, velmi jsem se o něj bála. Na sále nepříjemné sterilní prostředí, plno cizích tváří, studená dezinfekce na břichu, bolestivé ležení na zádech s rovnýma nohama na tvrdé lavici, studené oči anesteziologa, nepříjemná kyslíková maska na puse, hlas jakési sestry, který mi oznamuje, že muž už čeká před sálem a pak jen už jen tma.

Po probuzení nepopsatelný pocit prázdnoty, bolesti fyzické i duševní, smutek, zoufalství, na moje otázky mi nikdo neodpovídá, na stolku u postele leží kus papírku, kde je napsáno, CHLAPEC, 3110G, 5:44. Ležím sama na JIP po operaci a prožívám pocity čisté bezmoci a zoufalství, kde je moje dítě? Proč není se mnou?

Na moje prosby nikdo nereaguje, chci být se svým synkem, ale nemohu se zvednout a odejít za ním, nikdo mě neposlouchá, nikdo mi nechce pomoci, všichni mě ujišťují, že je malému dobře na šestinedělí, ať si odpočinu. Já ale nemohu odpočívat, podvědomě se cítím jako lev v kleci, cítím ohromný pocit bezmoci, čistého zoufalství, snažím se racionálně přesvědčovat, že je o něj tedy určitě dobře postaráno a uklidňuji sebe, i když mi to nesedí. Nic jiného mi nezbývá, poslušně ležím a čekám, až mi moje dítě přivezou alespoň ukázat. Syna mi přiváží dvakrát denně na pět minut ke kojení, kdy pokaždé spí, nedokážu nakojit svoje dítě a nikdo mi neporadí ani slovem nepodpoří, neustále slyším, že je o syna dobře postaráno, lépe než se mnou, a že ho dostanu, až se budu moci sama postarat o sebe. Snažím se co nejdříve vstát a být soběstačná, abych mohla jít co nejdříve za svým dítětem. Po 48 hodinách přecházím z ženské JIP na šestinedělí, v pokoji čekám další půl hodinu, než mi syna přivezou. Kojení nám nejde, neustále slyším, jak něco dělám špatně, když sestra odejde, syn se poprvé přisává a kojení se nám začíná dařit. Bohužel ne na dlouho.

Pláču dojetím, nemohu uvěřit tomu, že mám takové krásné dítě, zároveň mám o synka obrovský strach. Miluji své dítě, přesto cítím, že na mne nereaguje, nechce navázat oční kontakt, snažím se zachytit jeho pohled, konejšivě na něj mluvím, chovám ho neustále v náruči, po delší době se na mne začíná dívat doširoka otevřenýma očima, pláču štěstím. Ujišťuji ho, že už nás nikdo nerozdělí a že už ho nikdy neopustím. Bohužel po týdnu pobytu v nemocnici bez soukromí, důstojnosti, klidu a respektu namísto propuštění musíme ještě další týden zůstat díky silné novorozenecké žloutence, kde musím opět malého odložit do inkubátoru na fototerapii. Mezitím dostávám zánět prsu, horečky, musím brát antibiotika, slyším jen samé příkazy zdravotního personálu, žádná slova podpory, uklidnění, pochopení, do měsíce ztrácím mléko a ani manžel se nedokáže s novou rolí pozitivně naladit, žádná psychická, emocionální podpora z jeho strany se nedostavuje. Z porodnice odcházíme a syn je částečně kojen UM.

Po porodu mám spánkový deficit, nezhojenou jizvu na břiše, ztrácím laktaci, každodenní noční můry, panický strach, že mi moje dítě umírá, nikomu nechci své dítě dávat pochovat a přemýšlím, jestli má takto vypadat porod a následná péče o miminko. Cítím, že je všechno špatně, jinak, že tak by to být nemělo…dostávám v dalších měsících velmi silné a cenné životní lekce, které mne konečně ukazují pravou tvář života. Díky tomuto velmi traumatickému zážitku z vlastního porodu jsem se posunula v životě dál. Jsem si jistá, že se nic neděje náhodou a všechno má svůj smysl.

Dostává se mi do rukou knížka „Hovory s porodní bábou“ a já ji s pláčem pročítám a všechno mi do sebe neskutečně zapadá, pak následují další a další knihy o přirozeném porodu, bondingu, historii porodnictví, porodech v jiných kulturách. Dochází mi plno souvislostí, je mi jasné, že můj porod mi už nikdo nevrátí, každopádně si přeji, aby generace našich dětí měla větší štěstí na důstojný porod v bezpečném a klidném prostředí tak, jak to má být a aby se další generace našich dětí rodily s důstojností bez násilí a respektem k mamince i dítěti.

Přeji si, aby porodní asistentky konečně získali nezávislost a respekt porodnické praxe tak, jak je to běžné i v jiných západních zemích světa.

Ivano, přeji Vám mnoho sil a energie a doufám, že spravedlnost brzy zvítězí. Držím palce.

Soňa