Milá Ivano,
moc ráda bych Vás chtěla podpořit, a tak jsem se rozhodla sepsat a poslat Vám svůj příběh. Je to pro mě také taková terapie psaním.

Rodila jsem zcela nedávno, v prosinci 2012. Celé těhotenství jsem si užívala, byla jsem v dobré fyzické kondici a na děťátko jsem se moc těšila. Toužila jsem po přirozeném porodu bez zbytečných lékařských zásahů a medikalizace a chtěla jsem být hned od okamžiku porodu nepřetržitě se svým miminkem. Jako prvorodička jsem se na porod doma necítila a ani jsem o něm neuvažovala. Věřila jsem tomu, že když bez problémů probíhalo celé těhotenství, není důvod obávat se, že by snad porod v nemocnici mohl probíhat jinak. Byla jsem rozhodnuta odmítnout jakákoli nabízená analgetika i anestézii. Neuvědomila jsem si, že na takový porod nestačí jen dobrá fyzička, ale možná ještě důležitější je dobrá psychická pohoda. Tu, a tudíž ani přirozený porod, jak jsem si jej představovala, mi systém českého porodnictví neumožnil.

První šok přišel asi týden před termínem porodu, kdy mi pan doktor na kontrole v porodnici s úsměvem sdělil, že „přenášet nechávají deset dní.“ Do té doby jsem netušila, že mi mohou chtít porod, přestože celé těhotenství probíhá bez komplikací, uměle vyvolat. Všude přece opakují (dokonce i na předporodním kurzu v této porodnici), že to je miminko, které spouští porod a které dá vědět, že už chce ven. Nikoho nezajímala má nezralá placenta a dobrý stav miminka. Předpis je předpis. Celá záležitost mě velice vystresovala, a jak se blížil termín vyvolávání, moje nervozita stoupala. Snažila jsem se z různých zdrojů zjistit, jaké jsou možnosti a skutečná rizika jeho odmítnutí. Cítila jsem se být pod velikým tlakem. Ve středu jsem se nakonec odhodlala podepsat revers, že vyvolávání odmítám. A ejhle – v noci ze čtvrtka na pátek mi konečně odešla hlenová zátka. Tu noc jsem spala špatně, vzrušením. Pomalu mi začínaly kontrakce. Druhý den jsem měla jít na kontrolu do porodnice, ale nebyla jsem si jistá, zda ji vůbec podstupovat. Bohužel, moje poslušnost vůči autoritám zvítězila, a tak jsem místo odpočinku doma strávila několik hodin pátečního dopoledne v čekárně porodnice – v napětí, jak dopadne kontrola. Byla jsem znovu vystavena rozhodnutí, zda podepsat revers odmítající vyvolávání porodu. Ve chvíli, kdy se můj porod již sám rozbíhal! Domů jsem se vrátila unavená, kontrakce sice neustávaly, nedokázala jsem se ale pořádně uvolnit, mé tělo jako by bylo zablokované. Zcela hloupě jsem přemýšlela nad tím, zda porod stihnu do neděle, kdy dovrším 42. týden (podle českých porodníků však budu již dva týdny přenášet), a nad tím, zda budou v porodnici skutečně akceptovat mé porodní přání. Stále jsem se nervózně dívala na hodinky, po kolika minutách mám kontrakce, a zda to odpovídá návodu z porodnice „kdy už se má jet“. Napouštěla jsem si vanu za vanou a zkoušela se uvolnit.

V sobotu v půl třetí ráno jsem měla kontrakce již po pěti minutách, ve vaně sílily. To už jsem nevydržela a řekla jsem manželovi, „jedeme do porodnice“. Po vyšetření a monitoru, při němž kontrakce skoro ustaly, mi doktor k mému zklamání sdělil, že jsem otevřená velmi málo, stejně jako dopoledne. Ani nevím, kdy jsem podepsala souhlas s hospitalizací. V tu chvíli jsem se spíše vyrovnávala se tím, že můj manžel se mnou nemůže zůstat v porodnici. Byl poslán domů. Volno na nadstandardním pokoji, kde bychom mohli být spolu, bohužel neměli a v tuto noční dobu nesměl čekat ani na chodbě. Byla jsem odvelena na oddělení šestinedělí, kde mě čekal další monitor a podepisování dalších lejster. Byl mi přidělen přetopený pokoj, kde již ležela matka po císařském řezu a těhotná žena na pozorování. Kontrakce bolely a já cítila, jak jim potřebuji vyjít vstříc, uvolnit se, cokoli, jen ne ležet v horku na příliš měkké posteli. Byla jsem odhodlaná to zvládnout, našla jsem v sobě novou sílu. Vyšla jsem na chodbu, chodila jsem a každých pět minut prodýchávala kontrakci na všech čtyřech. Přiběhla sestra, strachující se o mé zdraví, „proboha neklečte na té špinavé zemi!“ A pak poznamenala něco o alternativních praktikách. Jsem prý blázen, když odmítám analgetika. V sedm ráno mě ale povzbudila, miminko sestoupilo, snad jsem se i trochu víc otevřela, brzy prý bude vizita. Na chodbě jsem ale už být nemohla, maminky se začaly trousit na snídani. Čekala jsem na pokoji na vizitu jako na smilování. Toužila jsem po soukromí a doufala jsem, že mě už brzy pošlou na předporodní přípravu. Místo toho jsem pokračovala v nucené konverzaci s maminkami na pokoji a absolvovala další monitor. Když jsem se v devět konečně dočkala vizity, sdělili mi, že to stále nejsou ani tři centimetry. Nechápala jsem, jak je to možné, kontrakce byly přeci ta silné. Cítila jsem však, že se jim mé tělo brání a nevěděla jsem, co s tím. Nikoho nezajímalo, že už to trvá tak dlouho. Potřebovala jsem uklidnit, poradit, ne konverzovat s cizími lidmi…V hlavě mi hučelo, už aby tu byl manžel, klid, klid, říkala jsem si v duchu… Když manžel konečně dorazil, rozplakala jsem se vyčerpáním. Jediné místo, kam jsme se mohli uchýlit, byla chodba před oddělením šestinedělí. Manžel nemohl přímo na pokoj a mě ještě nepustili na předporodní přípravu. Poprosila jsem lékařku, zda mohu v doprovodu na chvíli ven, uklidnit se a nadýchat čerstvého vzduchu. „Jak si to představujete? Vždyť už jste hospitalizována!“, odpověděla. Šlo ale o můj porod a tak jsem v doprovodu manžela neposlušně vyšla na pár minut uklidnit se ven na čerstvý vzduch. Kontrakce se ozvaly s novou intenzitou, trochu jsem se uklidnila, byla jsem ale již pořádně unavená. Vrátila jsem se a začala, tentokrát už poslušně, chodit na doporučení lékařky po schodech nahoru a dolů.

Ve dvě odpoledne se naštěstí uvolnil nadstandardní pokoj. Čekal mě další přesun. Na uvítanou jsem byla za svou nepovolenou vycházku dodatečně pokárána: “To, co jste si dovolila na šestinedělí, vám tady tolerovat nebudeme, to jste mohla klidně rodit doma.” Následovalo bolestivé vyšetření, stále stejné tři centimetry. Monitor. Konečně mi nabídli aspoň míč, skákání prý pomůže. A tak jsem další tři hodiny, přerušované jen dalším vyšetřením a monitorem, skákala a kroužila na na mou postavu malém míči. Manžel se mi po celou dobu snažil s uvolňováním pomáhat. Za tu dobu jsem se otevřela o jeden úžasný centimetr, díky němuž mě ošetřující lékařka kolem půl šesté večer konečně pustila na předporodní přípravu. Od prvních pravidelných kontrakcí po pěti minutách uplynulo tou dobou již více než 15 hodin.

Přesun na předporodní přípravu, další monitor. Čekal mě vytoužený klystýr, od něhož jsem si slibovala uvolnění. Na to ale bylo asi už pozdě. V nevytopených sprchách pod proudem teplé vody jsem se pokoušela skákat na míči snad další hodinu. Přesun na porodní sál, další monitor, vyšetření, žádná změna. Další hodiny skákání na míči, monitory, vyšetření, žádná změna. V devět mi praskli plodovou vodu, nepomohlo, monitor, při každé kontrakci jsem však již propadala panice. Mé odhodlání bylo pryč, brečela jsem vyčerpáním. Začínala třetí noc bdění, fyzická aktivita (schody a skákání na míči), kterou jsem poslušně provozovala tolik hodin na doporučení lékařů, mě naprosto vysílila. V půl desáté při kontrakcích každé dvě minuty, otevřená stále jen na čtyři centimetry jsem rezignovaně požádala o epidural.

Tělo se uvolnilo a přestalo se bránit, nic jsem necítila. Bezvládně jsem ležela a nedokázala jsem pochopit, že ještě není konec, že teprve teď skutečně rodím. Smutně jsem se dívala na monitor na graf zobrazující čím dál větší kontrakce. Místo bolesti jsem cítila jen neuvěřitelné prázdno. Věděla jsem, že v okamžiku aplikace epiduralu definitivně ztrácím nad dalším děním kontrolu. Najednou se objevil lékař, rozsvítil lampu a rozhodl, že už je čas tlačit. Cítila jsem tlak v kříži, mátlo mě to. Nevěděla jsem, jak a kdy tlačit, snažila jsem se tedy jen plnit pokyny. Nakonec, půl hodiny po půlnoci, zatlačila porodní asistentka loktem na břicho a náš synek byl venku. Zatlačili podruhé a vyšla placenta. Mé porodní přání nikoho nezajímalo, pupeční šňůře dali sotva 20 vteřin, miminko na mě položili na malou chviličku a po ošetření nám ho nechali místo slíbených dvou hodin slabou hodinku. Proč, když jsem celou další hodinu ležela ještě na sále, nám nikdo nevysvětlil. Moje odhodlání mít u sebe miminko po porodu celou noc zviklala nejistota z omámení po epiduralu. Vždyť bych ho ani neudržela! Pocit štěstí střídala nepříjemná pachuť, jako po znásilnění.

Rodit se nedá silou. Nestačí skákat na míči, když tělo je sevřené. Dalo by se říci, že většina (bohužel ne všichni) doktorů, doktorek a sester, kteří se u mě vystřídali, byli docela milí a chovali se slušně, stačí to ale? Bylo jich příliš mnoho, příliš mnoho přesunů, lejster, monitorů… Jakoby snad první doba porodní nebyla regulérní součástí porodu, přitom právě tato doba je důležitá k jeho správnému nastartování. Dokud jsem o tom jen slýchávala před porodem, nepřikládala jsem tomu důležitost. „Nejsem přeci fajnovka“, říkala jsem si v duchu. Teprve reálná zkušenost mi ukázala, jak to všechno dokáže porod neblaze ovlivnit. Není divu, že většina porodů u nás probíhá pod utlumením analgetiky, s epidurálem nebo končí císařským řezem. Je vůbec možné v takovém prostředí rodit jinak?

Takových žen, které rodily jako já tzv. bez komplikací, je u nás jistě mnoho. Většina z nich si ale vůbec neuvědomuje, že by jejich porod mohl proběhnout i jinak. Nakonec i já jsem si vyslechla nejeden udivený dotaz: „Vždyť se ti přeci nic nestalo a miminko se narodilo zdravé?!“ Nebo “Proč sis o epidural neřekla rovnou?“. Nestačí jen změnit české porodnice, musíme se hlavně změnit my, kterých se to týká.

Barbora Zdrálková