Svoje první dítě jsem rodila už v prvním desetiletí 21. století. Bez potřeby hledat informace, s absolutní důvěrou ve zkušené lékaře a porodní asistentky, bez potřeby mít s sebou doprovod, porodit přece zvládne každá a já jsem statečná holka. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Strach, bezmoc, samota, chemický koktejl, bolest, vleže na zádech, s pocitem marnosti a vlastní neschopnosti přizpůsobit se pokynům lékaře, a nakonec “na poslední chvíli” těžce porozené dítě. Nástřih, ruptura, ztráta krve, separace, poporodní blues.

O tři roky později jsem si v téže porodnici dala repete. Nyní už poučená a rozhodnutá nedat svůj porod zadarmo. A ukázat JIM, že to jde i jinak. S porodním plánem, dulou, připravenou hrází a pevným odhodláním. Připraveným přeje štěstí, nám přálo také, vydařil se krátký, intenzivní, ale radostný a lehký porod, miminko si celý porod bravurně odřídilo naprosto samo, personál respektoval většinu mých přání (necpěte nám žádné léky a nechte nás na pokoji) bez mrknutí oka, a i přes drobné nedostatky (v oblasti bondingu a třetí doby porodní hlavně), které by jistě stálo za to vylepšit, jsem z porodnice ani snad ne po 72 hodinách odcházela s pocitem, že věci se za ty tři roky obrátily o 180° – k lepšímu. A že i ve velké nemocnici lze porodit přirozeně.

Jenže jsem v euforii nad dobře připraveným a vydařeným porodem podcenila šestinedělí. O dva dny později jsem v noci omdlela bolestí (čekala jsem, že zavinování dělohy bolí podruhé víc, ale až takový nářez jsem tedy nečekala) a manžel situaci neustál a zavolal záchranku. Záchranka přijela. Naložili mě, naložili dokonce i miminko, a odvezli nás zpět do nemocnice. V nemocnici mě vyšetřili a nic zlého neshledali. Závěr ovšem zněl, že tam musím zůstat 24h na pozorování. Pětidenní miminko tam ovšem se mnou být hospitalizováno, nesmí, kdepak. Na oddělení pooperační péče to není možné. Manžel vám ho, maminko, bude vozit na kojení.

Takže jsem byla hospitalizována. Vidina kojení na požádání se rozplynula, budu ráda, když se mi podaří miminko přiložit jednou za tři hodiny. Muž tedy pokaždé, když se miminko vzbudilo, naložil do auta miminko, batole, sebe, odjel do nemocnice, tam půl hodiny čekal, než miminko nakojím, odtrhl ode mě plačící batole, naložil to všechno zase zpět do auta a odjel domů. Jen proto, že v porodnici nelze “zpětně” hospitalizovat miminko společně s matkou šestinedělkou. Takhle je to totiž zřejmě v pořádku.

V momentech, kdy jsem neměla miminko u sebe, jsem radši zalézala do postele, abych nemusela mluvit s ostatními maminkami, z jejich vyprávění mi bylo strašně smutno. V porodnici totiž den po našem původním odchodu nastal stopstav. Na pooperačním oddělení byly z kapacitních důvodů zcela zdravé maminky bez svých novorozeňat. Většina z nich sice remcala, ale jinak byly naprosto rezignované. Ptala jsem se jedné z nich, jak je to s kojením. Pokrčila rameny. Prý jak je ten stopstav, tak toho teď sestry mají moc. Ani na to kojení jim je prý moc nevozí, přece jenom je to do jiného patra, a kdyby měly vozit každé miminko, když zrovna začne plakat… Ale prý se můžou na ně občas přijít kouknout nahoru na sesternu. Ptala jsem se, jestli chodí. Moc ne, prý se tam sestrám moc pletou a ty jsou pak na ně neurvalé.

Zdravé maminky. Zdravé děti. Oddělené systémem ze směšného důvodu. Bez touhy bojovat o právo být spolu. Uvědomila jsem si, že být v té situaci já, okamžitě dávám reverz a jdu i se svým novorozeňátkem domů. A pak mi došlo, že v té situaci jsem vlastně přece taky. A tak jsem při další návštěvě doktora, který mi přišel oznámit, že můj krevní obraz je v naprostém pořádku, požádala o propuštění. Poté, co jsem přihlížející sestru ujistila, že mi vůbec nebude vadit, když na propouštěcí zprávu napíšou datum následujícího dne (protože jinak by jim to pojišťovna neproplatila, a vůbec, systém v počítači stejně ani neumí propustit pacienta v den přijetí), jsem šťastně odjela domů za svým miminkem.

Kdybychom měli doma připravený kontakt na zkušenou soukromou porodní asistentku, jako je například Ivana, nemuselo pro nás těch nějakých 12 hodin být tak dramatických. Pravděpodobně by z popisu mých obtíží (náhlá bolest po kojení) poznala, o co se jedná, a uklidnila nás, ať s odjezdem ještě počkáme. Pravděpodobně by přijela k nám domů a předběžné vyšetření a odborné zdravotnické zhodnocení situace udělala sama, bez nutnosti separace miminka. Nevadí, chybami se člověk učí, a napotřetí to už určitě dáme bez ztráty kytičky. Alespoň mi ta zkušenost pomohla uvědomit si, že v porodnicích není vše až tak úplně v pořádku, když tam zdravé mámy nemají zdravá miminka v náručí a u prsu, kdykoli je třeba.

J.Š.