Paní Ivanu jsem bohužel neměla tu čest poznat, škoda, třeba jednou vše napravím :-). Chtěla bych se s Vámi podělit o příběh svůj a mých dvou úžasných holčiček.

V lednu 2010 měla přijít na svět má starší dcera. Byla jsem v té době celkem mladá a v oblasti porodu informace od matky, babičky či tchýně. No dovedete si asi živě představit, jaké informace to byly. „ To se máš na co těšit, klystýr, holení, několik hodin bolestí a nakonec tě nastřihnou, ve finále budeš ráda, že ti to malý ohlídají sestřičky, aby sis mohla odpočinout.“ S tímto hororem v hlavě a slovy pana doktora: „ To je ale břicho, to budete mít co dělat. “ Jsme se s manželem těšili na naši prvorozenou. Už v té době se ke mně vkradlo několik málo informací o přirozeném či orgasmickém porodu, nic méně díky působení spolehlivých informací od rodiny, jsem jim nevěnovala pozornost. Škoda!!!

Po třídenním přenášení, nejspíš pod vlivem lékařových výhrůžek o vyvolání porodu, se naše malá brzy ráno začala hlásit na svět. Již dlouhé čekání na příjmu, následované vaginálním vyšetřením ospalou PA, nevěstilo nic dobrého. Mezitím než si na nás udělal čas lékař, který nejspíše jen čirou náhodou zapomněl na slušné vychování, či mu přišlo zbytečné se představit, PA se pustila do úřadu. Přicházela jedna zbytečnější otázka než druhá, a mě jedna kontrakce za druhou, přičemž jsem byla donucena sedět připnuta na monitoru. Jedinou útěchou mi byl manžel. Prožité martýrium bylo zakončeno haldou papírů a souhlasů, které bylo nutné přečíst a podepsat. Zkuste se na něco soustředit, když máte pocit, že se nedočkáte svítání. Vše jsem jako poslušná ovce podepsala. Zpětně by mě zajímalo, jestli bych vůbec své podpisy poznala 🙂 Přišel lékař a já jsem se podrobila dalšímu vaginálnímu vyšetření. „Ještě máte čas, jděte si lehnout.“ Šla jsem. Kontrakce stále sílily. „ Ještě netlačte, ublížíte miminku.“ Bylo mi řečeno mladou lékařkou, která se mimochodem také nepředstavila, asi zdejší zvyk. Přešlo ještě několik kontrakcí a další vyšetření. „ Konečně!!! Jdeme na sál.“ Tato slova zněla jako rajská hudba. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Jiná poloha než v pololeže samozřejmě nepřijatelná, opět jsem se podvolila. Oxytocin, již automaticky připraven a kanila v mém předloktí taky. Čekala jsem, že jen několikrát zatlačím a malá bude venku, nikdo, ani mé rodinné sudičky, mě nepřipravil na možnost, že se mnou bude tlačit i PA. Ale na mé břicho. Doufala jsem v konec. Ten taky přišel. Dcerku mi ukázali a oznámili. „ Musíme ji odnést k pani doktorce, aby si ji prohlédla a prohřála se.“ Viděla jsem ji cca za dvě hodiny. Mezitím probíhali opravy porodních zranění. A moje pocity? Byla jsem šťastná, že je dceruška na světě, zdravá a já jsem vše zatím zvládla. Sednout si na cokoli v následujícím půl roce byl očistec. A břicho? Bolelo ještě 14 dní 🙁 Navzdory všem nástrahám „NORMÁLNÍHO“ porodu mám s dcerou krásný a vřelý vztah.

Trocha vody utekla a test ukázal dvě čárky, hurá!!!! Psal se rok 2012. Přibližně v polovině těhotenství se mi dostala do ruky kniha Hovory s porodní bábou, následně Markova Nová doba porodní a nesčetně článku, rozhovorů či názorů v diskuzích. Měla jsem jasno. A osud tomu také chtěl, díky přátelům jsme poznali osvíceného lékaře. Cesta byla daná, zbytek těhotenství jsem strávila v jeho péči, ta probíhala vesměs jako přátelský rozhovor, akceptoval veškeré mé požadavky ohledně porodu a následného zacházení se mnou a miminkem, ale nejen akceptoval, dokonce s nimi souhlasil a podporoval je. Nikdy před tím bych neřekla „ Těším se na porod.“ Moooc jsem se těšila. Přišlo naše ráno. Kontrakce začali pozvolna v půl třetí ráno v den vypočítaného TP. Nikam jsme s manželem nespěchali. Zarelaxovali jsme si v teplé vaně, procházeli se po zahradě, bylo nádherné jarní ráno. Jediné čeho jsem se obávala, byla cesta autem, ale i ta proběhla bez problému. Mladší dcera se narodila 30 minut po příjezdu do porodnice, v přátelské atmosféře a pouze za přítomnosti našeho osvíceného lékaře, který se následně stal i rodinným přítelem. Už jsem si ji nenechala odnést. Vše šlo tak, jak mělo. Nejvíce mě zaujala reakce PA, která nás přišla odvést na pokoj. „To jsem netušila, že jde porodit i bez infuze.“ Byla jsem v šoku a jsem dodnes.

Jsem vděčná osudu, že mi přivedl do cesty spoustu úžasných lidí a vystavil mě těmto situacím. Vše mě jen posílilo a doufám, že paní Ivaně přivede osud do cesty ještě větší spoustu úžasných lidí a všechny situace, kterým je vystavena ji také posílí.

Nesmírně Vám děkuji, Ivano!

Petra a dvě super holky 🙂