Dceři se blížily třetí narozeniny a nastal čas, aby se naše rodina opět rozšířila.
Těsně před oslavou jsme zjistili, že u nás brzy bude zase o něco veseleji.
Tentokrát jsem byla v naprostém klidu a pohodičce od samého počátku. Už v den, kdy jsem držela v ruce pozitivní test, jsem myslela na Ivanu a těšila se, jak se z toho začínajícího příběhu bude radovat se mnou a znovu s ní budu moct prožít krásné těhotenství a porod.
U lékaře, kterého jsem si na doporučení Ivany našla, jsem si nechala vypsat průkazku, zajistila základní testy, první ultrazvuk a mohla jsem přejít opět do péče k ní.
Tentokrát se těhotenství obešlo bez nevolností a zvracela jsem jen jednou – při pečení narozeninového dortu pro dceru.
Vzhledem k tomu, že s Ivanou jsem se celé tři roky po prvním porodu potkávala při různých příležitostech, bylo naše setkání jen dalším navázáním aktivní spolupráce.
Přítel už se mnou na kontrolu nešel kvůli nezodpovězeným otázkám, ale z důvodu, že s Ivanou neměl tak často šanci se potkávat a rád ji opět viděl.
Těhotenství bylo bezproblémové a já si užívala rostoucí bříško.
Pro dceru, která Ivanu znala, bylo vše úplně přirozené. Pravidelné kontroly tedy vnímala jako návštěvu u tety, o které věděla, že jí pomohla na svět.
Termín vycházel na léto na první prázdninový týden.
Čas se naplňoval a nastala polovina června, kdy Ivana společně s dalšími porodními asistentkami odlétala na Mezinárodní kongres porodních asistentek v JAR.
Tuto informaci mi sdělila ihned při našem prvním setkání v poradně, takže jsem s tím počítala a pro jistotu miminku od počátku vštěpovala, že narodit se musí opravdu až v červenci, aby na návrat naší porodní asistentky počkalo.
Nepochybovala jsem o tom, že to tak bude.
Poslední kontrola byla dva dny před odletem a samozřejmě jsem od Ivany obdržela telefonní kontakt, na koho se obrátit při jakékoliv komplikaci nebo jen žádosti o radu. Také trvala na mé návštěvě v neratovické porodnici, aby měla jistotu, že mě a miminku po dobu dvou týdnů, kdy bude pryč, nebude hrozit žádné nebezpečí. Samozřejmě jsem všechna její doporučení do puntíku splnila. Spolupráce s ní si nesmírně vážím a byla by ode mě hloupost chovat se vůči ní nefér a bojkotovat její práci.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem po dobu, kdy byla pryč, nebyla chvílemi nervózní, že nedorazí včas. Představa neosobní porodnice s personálem, kterému jsem cizí, mě vůbec nelákala. Obzvlášť po zkušenosti a nadšení, který ve mně vyvolal první porod.
Den před Ivaniným návratem jsem už věděla, že miminko opravdu čeká jen na ni, což mi nepřímo potvrdila i velice milá porodní asistentka v Neratovicích, kde jsem ten den byla na své druhé kontrole.
Ráno jsem vstala s úlevou, že za pár hodin přistane letadlo s mojí spásou a miminko to zřejmě cítilo stejně, poněvadž kleslo hluboko do pánve a vykulilo se dopředu. Společně s bříškem mi ze srdce spadl i velký kámen.
Ten den jsem ještě zvládla focení s kamarádkou, které už pro mne k rozloučení s bříškem neodmyslitelně patří (u prvního těhotenství jsem porodila 3 dny po focení) a byla jsem připravena. Můžou začít klidně padat trakaře.
Noc byla klidná, ale v sobotu ráno jsem už věděla, že miminko se rozhodlo pro tento víkend.
Zpomalila jsem v chůzi, bříško mě brzdilo, přes den mi bylo příjemné odpočívat a poslíčci byli trošku pravidelnější.
Odpoledne jsme s dcerou byli v naší oblíbené hospůdce na promítání pohádky. Miminko se vlnilo víc než obvykle a já s úsměvem oznámila partnerovi, že se do zítřka jistě narodí.
Večer nás překvapili návštěvou známí a přinesli k sushi. Dobře jsem se najedla, dceru jsme nechali výjimečně dlouho vzhůru. Byl to moc příjemný večer.
Přesunula jsem se k televizi, kde jsem lehce dřímala, když mě v půl druhé v noci probrala kontrakce a odešla hlenová zátka.
Přítel ještě nespal, podal mi telefon a volala jsem Ivaně. Probudila jsem ji. Popsala jsem jí, co se děje, jak probíhal den a po domluvě, že času je dost, půjdeme obě spát a ona bude mít pro jistotu telefon na polštáři, jsme se rozloučily.
Opět mnou projela dávka adrenalinu, stejně jako kdysi poprvé, ale tentokrát jsem se rozhodla opravdu co nejvíce spát, dokud to jde.
Porod byl však mnohem rychlejší a kontrakce nastoupily téměř okamžitě. I tak jsem se je snažila zaspat. Začala mi být zima, nohy i ruce jsem měla jak z ledu, ačkoliv byl červenec, a taky jsem dostala hlad. Nechala jsem přítele spát a šla si uvařit čaj. Dala jsem si k tomu dokonce svačinku – broskve a piškoty. Spát jsem už nechtěla, navíc jsem neustále chodila na záchod.
Ve čtyři hodiny ráno se dcera probudila a přišla k nám do postele. Divila se, kde je maminka, tak jsem si musela na chvilku opět přilehnout, abych nevzbudila podezření, že se něco děje, určitě by pak odmítla spát.
Čekala jsem, až usne, a těch pár minut jsem se držela doslova zuby nehty, abych byla tiše a nefuněla.
Dcera s přítelem v obýváku spokojeně oddychovali a já se mohla vzdálit do ložnice na druhý konec bytu.
Stále mi byla zima, oblékla sem si svetrové šaty, pletené návleky a ponožky. Vlasy svázala do uzlu, na krk pověsila jantary po babičce a do vzduchu vstříkla porodní sprej.
Venku svítalo, začalo pršet. A na červenec to bylo mimořádně chladné ráno. Kontrakce přicházely pravidelně, rozdýchávala jsem je opřená o míč a ve chvílích klidu jsem rovnala porodní šuplík. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a vyrovnaná. Připravená a plná sil.
Několik minut jsem úhledně skládala a rozkládala červený ručník připravený k uvítání a prvnímu zabalení miminka.
V půl sedmé byly kontrakce pravidelně po pěti minutách, vzbudila jsem přítele, dcera spala dál. Zrušili jsme plánovaný rodinný oběd a střídavě jsme si povídali a mlčeli podle toho, co jsem zrovna potřebovala. Kolem osmé jsem zavolala Ivaně, přišel ten správný čas a já ji moc potřebovala.
Mezitím dorazila kamarádka Markéta, která byla jako jistota, aby se postarala o dceru, a zároveň jsem chtěla mít kolem sebe hodně ženské energie. Ivana dorazila krátce poté, usměvavá, odpočatá a moc jí to slušelo, doslova z ní něco vyzařovalo, a já věděla, že jsem v bezpečí.
Vyšetřila mne, zkontrolovala bříško a srdíčko děťátka. Vše probíhalo bez komplikací.
Nabídla mi přesun do vany, což jsem uvítala. Nechápu proč, ale vůbec mě tahle možnost nenapadla.
Sprcha byla příjemná, podporovala porodní proces a zároveň mě prohřívala, což jsem moc potřebovala, stále mi byla trochu zima.
Ivana přehodila přes zářivky oranžový ručník a vykouzlila útulnou atmosféru. Pak jsem potřebovala být chvíli sama. Ivana, Štěpán i Markéta seděli hned za dveřmi a tlumeně si povídali. Ivana chodila pravidelně ve chvílích mého klidu zkontrolovat ozvy a ujistit mne, že je blízko a vnímá mne.
Napustila jsem vanu a požádala Ivanu, aby byla se mnou. Jen ona.
Střídavě jsme si povídaly a mlčely. Když přišla kontrakce s větší silou, dávala mi najevo, že je tu a vše je v pořádku. Postupně jsem přestávala mluvit a nořila se do sebe. Chvílemi jsem zkoušela autosugesci, která mi pomáhala, šeptala jsem si s miminkem, broukala mu a soustředila se na dech.
Občas jsem prsty kontrolovala, jak miminko klesá. Ivana mi poradila, ať to občas zkusím, a ve spojení s poslechem ozev mě to naprosto nadchlo. Byla jsem aktivně zapojená do toho, co se právě dělo a dokázala jsem se sama přesvědčit, že porod postupuje. Cítit, jak jde vše hladce mi hodně pomohlo vše lépe zvládat.
Bylo kolem desáté a dcera se vzbudila. Okamžitě pochopila, co se děje… možná to tušila už v noci. Beze slova se nasnídala a šla si hrát do pokoje. Neuvěřitelně se přizpůsobila situaci, aniž by ji kdokoliv musel žádat o klid a ticho, což bylo vzhledem k její jinak divoké povaze dost neobvyklé.
Změnila jsem na radu Ivany polohu ze dřepu do polosedu, protáhla jsem si nohy a taky porod nabral nový dech. Autosugesce už nepomáhala,vše se zrychlilo a zesílilo. Začalo mi být zle od žaludku, tak igelitový pytlík zaujal čestné místo hned vedle vany, trochu mě děsila představa, že si nazvracím do čisté teplé vody, která čeká, až do ní miminko vklouzne.
Štěpán se přesunul ke mně a masíroval mi krk, podával pití a balzám na rty.Ivana zkontrolovala ozvy a trpělivě čekala.

Porod vrcholil, nastaly pro mne hodně náročné okamžiky, přemlouvala jsem děťátko, ať mi pomáhá, že už tam skoro jsme, a přidal se třes, který mě ujistil, že jsme ve finále. Voda už dost vychladla, což jsem si neuvědomila do chvíle, kdy Ivana dopustila trochu teplé. Třes se zmírnil na únosnější míru a ihned následovala silná kontrakce a já poprvé vykřikla. Tělo samovolně tlačilo a mě to překvapilo úplně stejně jako poprvé. To, že si tohle organismus dokáže zařídit sám, mě asi nepřestane udivovat. Miminko se pomalu sunulo ven, žádná bolest, jen tlak spojený s úlevou, že se to konečně děje. Hlavička vykoukla, ani sem si to pořádně nestihla uvědomit. Kontrakce skončila a já mohl děťátko hladit, než přišla další. Přítel se také odhodlal a miminko hladil se mnou. Přišla další vlna a náš poklad vplul bezpečně schovaný v neporušených plodových obalech do vody. Bylo jak chráněné závojem, který Ivana bleskově a jemně miminku stáhla a podala mi ho.
„Lásko, máme syna.“
Štěpán se nezmohl na slovo a utíral slzy. Poprvé po deseti letech brečel.

A za tohle a mnoho mnoho dalšího Ivaně moc děkujeme. Její péče v průběhu těhotenství, při porodu a následující týdny poté byla perfektní, profesionální a plná lásky.
Pro nás i naše děti bude vždy součástí rodin. Stojíme při ní a věříme, že v budoucnu bude při dalším rozšiřování naší rodiny opět neodmyslitelnou součástí toho všeho.

Sandra+Štěpán+Ela+Eda Stárkovi

8. Letní nedělňátko