Úplně od začátku jsem měla pocit, že jsi kluk, a že všechno proběhne zcela správně. Už od chvíle, kdy jsem začala mít pocit, že tu jsi, že jsi za námi dokázal přijít v době, v které mi to vůbec nepřišlo možné.

Byla jsem si tím jistá, když jsem se daleko od domova učila, jak se řekne těhotenský test a organizovala výpravu do nejbližší, leč ne až tak blízké, lékárny. Spočítala jsem ti termín porodu a rovnou správně odhadla, že přijdeš o pár dní později. Bylo mi jasné, že dalšího Štíra do rodiny mě přece osud nemůže ušetřit, vždyť to je pro nás Býky tolik paliva pro duchovní rozvoj! Pak už nezbývalo než čekat, až se vrátíme domů a já si budu moci na vlastní kůži vyzkoušet vyhlášenou českou zdravotní péči.

Všechna vyšetření dopadala skvěle a já je absolvovala sice s nechutí, ale bez řečí. Mohlo nám jakkoliv prospět hnát se během měsíčního léčení, přes veškerou snahu nakonec bohužel na antibiotikách, zato však v jediném správném týdnu, na odběry? Jakpak ti asi bylo, když jsem vypila džber glukózy, a ty jsi nabuzený cukrem dvě hodiny bez přestání kopal kolem sebe jako nikdy předtím ani nikdy potom?

Energii jsem věnovala tomu jedinému, co bylo důležité, hledání prostředí, v kterém by ses mohl v klidu narodit. Radost z registrace ve vyhlášené pražské porodnici pomíjela stejným tempem, jakým se ke mně dostávala povídání o porodech, které bych sama zažít nechtěla. Přešel třicátý týden těhotenství, ty sis stále v bříšku hověl na zadku a já vymýšlela, co dál. Věděla jsem, že se objeví to správné řešení, ale netušila jsem, jak mu jít naproti.

Nakonec se objevilo v podobě devíti číslic. Telefonního čísla porodní asistentky z jedné středočeské porodnice, která spolu se svou kolegyní stále ženy u porodu doprovázela, namísto aby rodila jejich děti. Domluvily jsme si schůzku, z které jsem se vracela s pocitem, že to asi půjde. Ty jsi mě druhý den ráno uvítal kopáním do žeber. Pochopila jsem to, rozhodl ses sám. Domluvila jsem nám další schůzku a jela si prohlédnout porodnici. Zas tak moc času už nezbývalo a těch pár týdnů uteklo bleskově.

Ani ne hodinu poté, co se sluníčko přehouplo do Štíra, jsi mě vzbudil, když ses pomalu začínal chystat na svět. Ráno v plánované těhotenské poradně jsem se před lékařkou snažila ze všech sil tvářit, že se ještě nic neděje. (Nejmoudřejší poučení, kterého se mi od zkušenějších matek dostalo: do porodnice se má jezdit až co nejpozději, aby neměl nikdo čas dělat věci zbytečně.) Od své milé porodní asistentky jsem se dozvěděla, že mají zcela plno, a že sice snad někoho propustí, ale kdoví, jak to bude.

Celý den jsem seděla doma ve vaně. Tatínek nám k tomu pořád dokola pouštěl nové album od Plíhala. (Když jsme si později Vzduchoprázdniny pouštěli spolu doma, přestával si plakat.) Blížila se půlnoc, z tříminutových kontrakcí trvajících od časného rána (zezačátku byly nevinné, ale od odpoledne už to stálo za to) jsem byla už pořádně unavená a přemýšlela, jak vlastně poznám, kdy už to doopravdy bude ono. Nevěděla jsem, jestli bude místo v porodnici a bylo mi to jedno – kdyby ne, prostě bych zůstala sedět doma ve vaně a bylo by to správně. Vůbec jsem neměla strach. Nějak jsem instinktivně věděla, že strach je luxus, který si při porodu nemůže dovolit opravdu nikdo. A že když se chce, není problém ho zahodit.

Strach jsou takové tmavé křivé brýle, které nám kazí výhled na svět. Kazí nám schopnost myslet jasně a podněcují naši mysl k tomu, aby vyráběla další a další rušivé emoce. Snaží se nás ovládnout a řídit to, co děláme. A dovést nás k něčemu, co bychom s čistou myslí nikdy dělat nechtěli. Kdybych si ty brýle nechala já, nebo později ten, kdo by u mého porodu asistoval, nejspíš by bylo všechno špatně, a já bych dnes psala příběh o něčem, na co bych si přála zapomenout.

Ale to bych nesměla vědět, že dnes bude všechno správně. Kolem půlnoci jsi mě začal nutit do úplně jiných poloh a najednou bylo jasné, že je to tady. Telefonát naší porodní asistentce mě ubezpečil, že místo pro nás je, tak jsme se nechali naložit (šoféra nám dělala kamarádka Markéta, která náš porod popsala už dávno v příběhu 342) a jeli – tak jsi to přece původně chtěl, ne?

Přesunem se samozřejmě všechno zpomalilo, nakonec to trvalo ještě dost dlouho, ale dočkali jsme se. Přitulil ses k mému bříšku z druhé strany a od té doby jsme se od sebe téměř ani nehnuli. Vlastně až dodnes. Dnes je ti zrovna sedm měsíců a já pomalu začínám přemýšlet o tom, jestli bychom k nám časem neměli zkusit pozvat ještě někoho dalšího.

Před pár dny jsem se velkou oklikou dozvěděla, že naše porodní asistentky už nemohou poskytovat své služby stejným způsobem, jako předtím. Že věší své povolání na hřebík, a že z jejich porodnice se z posledního okolního útočiště pro ty, které chtějí rodit své děti přirozeně, stalo jen další místo, kde vládne lékařská rutina. Zdá se, že tomu bráškovi nebo sestřičce už nebudu umět poskytnout bezpečnější místo pro porod, než je ta naše vana. Snad náš tatínek zvládne ke všem řemeslům, která ovládá, přidat i práci porodní asistentky.

Tohle je nejen příběh pro Tebe, Toníčku. Je to taky příběh pro Ivanu, kterou sice osobně neznám, ale vím, že byla první, a že její ztráta možnosti věnovat se své práci je nejbolestivější, bez možnosti výběru. Ovšem hlavně je to příběh pro dvě porodní asistentky, které raději nedělají svou práci vůbec, než aby ji dělaly špatně. Všem třem posílám veškerá svá dobrá přání. Kéž se s některou potkám v lepších časech, u porodu, v bezpečí.

Anička Marešová