Prenatální diagnostika. Dvě slova, která pro mnoho nastávajících matek mohou být synonymem noční můry, nervozity, či stresu. Podívám-li se na systém prenatální diagnostiky z hlediska marketingu, funguje skvěle. Nejprve ženu vyděsíme a pak jí nabídneme řešení ve formě placené služby (bez ohledu na to, zda je plátcem žena nebo zdravotní pojišťovna). Plné čekárny budiž toho důkazem.

Jsem jednou z žen, které byly v těhotenství odeslány na genetický screening. Sešly se hned tři důvody pro jeho provedení. Moje vrozená hormonální porucha, věk 38 let a předchozí spontánní potraty.

Intuice mi jasně říkala – ultrazvuk a odběr krve ano, odběr plodové vody nikoliv. Přesto jsem před návštěvou genetické ordinace hledala informace o tom, co vlastně prenatální diagnostika zjišťuje, jaké jsou její přínosy a rizika. A tehdy jsem kromě jiných našla krásné povídání, které mi doslova hovořilo z duše. To, co jsem cítila, v něm bylo přesně popsáno, vysvětleno a zdůvodněno. Lépe bych svůj názor na prenatální diagnostiku formulovat neuměla.

Pod povídáním byla podepsaná Ivana.

Vše jsme ještě důkladně probrali s mým partnerem. A společně zhodnotili, že odběr plodové vody je příliš velkým rizikem. A výsledek by neovlivnil naše rozhodnutí dítě donosit a porodit.

V genetické ordinaci mě přivítala sympatická a milá paní doktorka. Dlouho jsme si povídaly, rozebíraly moji a partnerovu anamnézu a moje očekávání. Paní doktorka mě samozřejmě seznámila s možnostmi prenatální diagnostiky. Sdělila jsem jí svoje rozhodnutí. Paní doktorka můj postoj akceptovala. A ponechala mi pověstná zadní vrátka, kdybych ho chtěla na základě výsledků přehodnotit.

V období čekání na výsledky screeningu jsem hledala další podporu. A opět jsem narazila na Ivanu. Tentokrát na Hovory s porodní bábou. Ty mi dodaly vzpruhu. A díky nim jsem pochopila i další svoje těhotenské pocity – především neustálý strach, že miminko nedonosím. Ivana to přesně popsala – pokud žena prodělá potrat a tento prožitek v ní zůstane neošetřený, vnáší si jej do dalšího těhotenství. Prodělala jsem dva samovolné potraty. A třetí těhotenství bylo zpočátku rizikové. Odtud pramenila moje nejistota a obavy.

Tyto obavy, bohužel, nerozptýlil ani dobrý výsledek genetického screeningu. Těhotenství není zkrátka technická záležitost. Obrovskou roli hraje psychika ženy. A je tristní, že v průběhu celého těhotenství nabízí lékaři především „technická“ vyšetření a řešení. Nikoliv psychickou nebo emocionální podporu.

Po absolvování prenatálního screeningu vyšlo riziko vrozených chromozomálních vad ve výši 1 : 6500. Přesto lékař v závěru zprávy důrazně doporučil amniocentézu. Čistě matematicky řečeno – doporučil vyšetření, u něhož je riziko potratu přibližně 1 : 100. Nikdy jsem nebyla dobrá v matematice, ale postavím-li proti sobě tato dvě rizika, vychází mi jediný výsledek: prenatální diagnostika je obrovský byznys a nebere valného ohledu na nastávající matky.

Paní doktorka mě na základě výsledků podpořila. Odsouhlasila moje rozhodnutí nepodstoupit odběr plodové vody jako adekvátní. Napsala zprávu a popřála mi hodně štěstí. Kéž by byl takový přístup standardem našeho zdravotnictví.

Zatímco sedím a dopisuji svůj příběh pro Ivanu, naše jedenáctiměsíční dcera spokojeně spí v naší posteli. Je zdravá a čilá. Máme ji rádi takovou, jaká je.

Děkuji Ivaně, že jsem i díky ní měla v tomto období těhotenství pověstnou pevnou půdu pod nohama. Přála bych všem ženám, aby si s otevřenou myslí přečetly Hovory s porodní bábou (a další ivanina povídání). Jistě by pak začala marketingová strategie (nejen) prenatální diagnostiky poněkud haprovat. A více žen by prožilo své těhotenství klidně a spokojeně.

Žaneta