518. Kdo se bojí, nesmí do porodnice
Náš příběh je celkem prostý, a Ivana v něm figuruje nevědomky jako psychická podpora.
Bojím se doktorů a nemocnic. Přijde mi, že nemocnice není to pravé místo pro přivedení zdravého potomka na svět. Celé těhotenství mi strašně vadily gynekologické prohlídky – mužská ruka na mém posvátném území, fuj. Čím víc jsem v těhotenství o porodech zjišťovala, tím víc jsem se utvrzovala v tom, že my zůstaneme doma, ve známém prostředí, bez cizích lidí.
Ivana a další moudré ženy (a muži, pardon, pane Odente) mě utvrzovaly v mém přesvědčení, že žena je naprogramována k tomu, aby porodila sama – když nemá nějaký psychický blok ve vztahu k matce, svému tělu a tak. Že dítě ví, jak a kdy má vylézt. Že pupečník si dotepe, že dítě se nadechne a přisaje samo, že placenta vyleze, až bude ta správná chvíle. A taky jsem věděla, že ve chvílích, kdy se budu soustředit na porod, nebudu schopna se bránit tlaku bílých plášťů na to či ono vyšetření, monitoring dítěte, na zavedení kapaček a podobné nesmysly, které mě od soustředění krásně odvedou, a oni se dočkají svých údajů o zastaveném porodu a já injekce pitocinu. Věřím síle přírody, když ji nikdo neruší. Pan Odent, moudrý muž, který dovolil ženské intuici řídit porod, o tom umí krásně psát – o tom prastarém mozku, který to dobře zařídí, když do hry nevpustíme náš rušivý mladý intelekt. To jsem si ostatně přečetla až potom, co jsem měla porod dávno za sebou, a mohu to přesně potvrdit.
Bylo odpoledne před termínem, který mi stanovil muž na začátku těhotenství (Smála jsem se tomu, pochopitelně – a sekl se o tři hodiny. Doktor o několik dní.). Stahy byly tu. Začala jsem péct koláč.
Pak jsem prodýchávala stahy na míči, na posteli, v noci i ve vaně. Muž taky nespal, ale nijak se do toho nevkládal. Ráno jsme zavolali dule, že má přijet. Stahy jsme nebyli schopni nijak kvantifikovat, já byla stažená uvnitř sebe a minuty mi nic neříkaly, muž taky trochu mimo. Dula přijela v deset, a protože už znala nás i náš byteček, nebylo třeba mnoha slov. Já pracovala, ona mi pomáhala – tiskla body na zádech a dýchala se mnou, navrhovala polohy a podporovala cokoliv, co jsem si přála. Muž, poučen, mlčel a vařil boršč. Když dovařil, přišel za námi do koupelny, kde mi stál v mnoha pozicích oporou, vysílal vlny podporujícího ticha a občas vstrčil do pusy čokoládu nebo hrneček s pitím.
Heřmánek vylezl na svět 31. 1. 2013 ve 14:01. Položili mi ho na prsa, za chvilku se přisál, pak vyšla placenta (samozřejmě ji máme zakopanou na zahradě pod třešní), pak přestřihli pupečník a šli jsme se najíst. Naše krásné zdravé dítě s chlupatýma ouškama nerušeně spalo, v jeho světě bylo všechno tak, jak má být.
Boršč, jablečný koláč a vlastní dulu vřele doporučujeme! A taky ty trapné chvíle na matrice, kdy se nebohá paní uvyklá systému snaží srovnat se situací, kdy nemá patřičný papír od doktora, že tahle žena a tohle dítě patří k sobě… jak má vědět, že jsme ho neukradli??
P.S.: Jak pravil můj gynekolog – porod není procházka růžovým sadem. Spíš bych to popsala slovy krev, pot a slzy. Ale bylo to všechno moje a bolest jsem mohla svobodně vykřičet, drtit u toho mužovo rámě a nechat se nést na vlnách hormonů, které to všechno precizně řídily a nakonec mě odměnily přílivem blaženosti. Žádné injekce, žádné střihání a sešívání. Díky, přírodo, nevymyslelas´ to úplně blbě 🙂
Adéla Hamplová