Milá Ivano, posílám Vám svůj příběh. Potkaly jsme se spolu na Vaší přednášce v rámci Respektu k porodu před dvěma lety i v loňském roce a Vaše nasazení a síla mě před mými porody velmi pomohly.

Moc bych si přála, aby se u nás otevřely porodní domy a aby porod doma nebyl postihován.

Je pět hodin ráno. Úterý. A je to tady. Stahy se pomalu rozjíždějí, alespoň mám pocit, že jsou to stahy, už si to moc nepamatuju… Nespěchám, počkám, až se vzbudí zbytek rodiny, a kolem osmé volám porodní asistentku. Nemůže jet s námi. Je mi to moc líto. Jedeme do porodnice.

Porodnici jsem pečlivě vybírala, ač jsem z Prahy, žádná zdejší porodnice mi nepřijde vstřícná mým potřebám a představám. Píšu schválně “potřebám” ale znamená to pro mě jediné – nechat mě v klidu a nezasahovat do průběhu porodu, pokud k tomu není důvod. Jedu se podívat do Mělníka, jedeme společně s kamarádkou, která má termín týden po mně. Jo, to by šlo. Vyplňuju všechny možné papíry a uvidím.

Jedeme, jedeme, cestou vykládáme dvacetiměsíční dceru, bude jí hlídat moje sestra. Ležím na zadním sedadle a říkám si, že by se asi moc nestalo, kdybych “ to už nemohla vydržet”, přeci jenom mezi porody mám “jen” dvacet měsíců.

Jsme v Mělníku. Od auta s mužem laškujeme, že vypadáme spíš jako na výletě k vodě, v ruce plovací kruh na sezení… Od auta k příjmu mám další stah. Chytám se stěny domu, za chvíli pokračujeme. Před příjmem další stah. Hlavně ať po mě nechtějí vyplnit žádné papíry, všechno už tu přeci mají zaznamenáno. Sestřička na příjmu: ”Pani asi rodí”. Musí mě vyšetřit lékařka. Oslovuje mě “mamko”, trochu se zarazím, mám přeci jméno a ona je navíc mladší než já, ale raději nebudu budit zbytečnou pozornost. Nic neříkám.

Jaká jsem pojišťovna? Vzp. Ano, partner taky…uff.

Doktorka mi říká, co už dávno vím: “Rodíte”. Chtějí mě dostat na kolečkové křeslo, porodnice je ve třetím patře, ale já nemůžu sedět, vždyť přeci rodím… Zapřená o svého muže se dobelhám k výtahu. Sestřička: Hlavně teď neroďte. Až pak mi dochází, že to bylo TO MÍSTO. Tam, kdybych porodila, vše by bylo lepší, alespoň si to myslím.

Ve třetím patře čekám na chodbě, než si sestřičky něco domluví, pak rychle na porodní pokoj. Tam mi dochází, že lékaři-porodníci mají zřejmě jasnou představu, jak se má rodit, žena rodička= porodní lehátko. Na porodním lehátku nemůžu ležet, celé těhotenství nemůžu na zádech vůbec ležet, natož v této pozici ještě tlačit… Stejně mě tam dostali. Pod záminkou, že mě doktorka zkontroluje, mi bylo téměř znemožněno změnit polohu. Nakonec konečně zasáhl můj muž, když řekl, že při prvním porodu jsem si klekla a bylo to. Můžu si tedy kleknout. Hurá. Ani jsem si nevšimla, že mě zapojili na monitoring. Najednou to začne pípat, do místnosti naskákalo dalších X zdravotníků, někdo na mě křičí “sakra ženská, zatlačte, vždyť to dítě zabijete”, já zrovna nemám stah a tlačit mi to bez stahu fakt nejde, ale za chvíli přijde, cítím to, snažím se jim to říct… slyším něco o kleštích, ale je to mlhavý… Zpětně zjišťuji věci kolem monitoringu při porodu. Ozvy mohly být klidně moje, nikoliv miminka. Stah je tady, dvakrát zatlačím a miminko je na světě, ale já nemám žádný emoce. Je mi to moc líto. hned mi ho dají na břicho, ale za chvíli mi ho vezmou, vždyť ale prohlédnout ho lze na mém břiše… Jsem vyčerpaná a nic neříkám. I když je to jen na chvíli, přijde mi to děsně dlouhá doma. Je to holčička. Hned střihli pupečník, i když jsem si přála nechat ho dotepat. Četli vůbec moje porodní přání? Prý jo.

Komunikace s personálem má další pokračování. Přemístili nás na pokoj. Přišla doktorka a říká, že jak si to představuju, odmítat podání antibiotik. Jelikož jsem GBS+ (nález streptokoka při kultivaci v 37.týdnu) v porodnicích je preventivně podávají matkám, riziko přenosu není vysoké a hlavně se musí podat minimálně 5 hodin před porodem. My přijeli v jedenáct a za 45minut byla Josefína na světě. To by se stejně přeci nedalo stihnout, argumentuji. Prý jsme to takhle schválně načasovali. Má visačku, ale její jméno je malinkým písmem napsaný, ani se to nepokouším luštit.

Proč prý jsem nerodila doma, když odmítám jejich péči včetně vyvařený naškrobený košile?????

O takový matky tam prý vůbec nestojí. Vůbec tomu nerozumím.

Vůbec se tu necítím bezpečně.

Žádáme o revers. Zase někdo přijde, proč prý chceme odejít. Nechtějí nás pustit. Miminko nám může umřít. Musí být pod dohledem, kdyby se projevil přenos streptokoka. Na mou otázku, jak bychom to poznali, mi říká, že ”to se poznat nedá, ale tady bude mít lepší péči”. Na mou otázku, jak a kdy ho začnou teda léčit, když se to teda nedá poznat, mi řekne, že “vaše dítě není váš majetek”. Ještě frčím na hormonech, ale tohle je moc.

Josefíně odeberou stěr ze slin a ucha, výsledky za týden. To bych tady měla být týden???? Ani náhodou.

Nakonec se domlouváme, že si na výsledky zavoláme. Jsou negativní.

Přichází další zdravotník s dalšími papíry. Podepisujeme.

Je sedm večer, prší, vyměnila se směna a jako bych se ocitla úplně jinde. Jsou milí, nekritizují mě. Trochu se i usmívají.

Jdeme dlouhou chodbou, sestřička za námi zamyká.

Konečně jsme doma. Muž si vzal dva týdny dovolenou, tak vaří, pere, stará se o starší dceru. Je to parádní období, moc si to užívám.

Asi po třech měsících píšu dopis do porodnice. Ani bych to nenazvala jako stížnost, spíš jako popis situace z mého pohledu. Posílám ho doporučeně, doporučenou poštu archivují.

Za týden přišel dopis, píše ředitel, výsledek toho je, že řekne personálu, aby se zdržel osobních komentářů. Jinak vše dělají pro bezpečnost matky a dítěte, a že se to někomu nelíbí?

Moc bych si přála porodit své další dítě v bezpečném prostředí, tedy tam, kde se budu cítit opravdu bezpečně.

Markéta, Ema, Josefína a Pavel