O svém prvním porodu jsem měla celkem jasnou představu – pokud bude těhotenství i vlastní porod probíhat bez komplikací, chtěla bych porodu nechat volný průběh. Chtěla jsem se vyhnout zbytečným lékařským zásahům a medikamentům. Byla jsem přesvědčena o tom, že příroda příchod miminka na svět zařídila nejlépe, jak mohla a průběh porodu není třeba nijak „vylepšovat“ či „opravovat“, pokud vše probíhá normálně. S manželem jsme se proto rozhodovali mezi porodem v porodnici, která bude otevřená této mé představě, a mezi porodem doma s porodní asistentkou.  Ostatně oba moji rodiče se narodili doma a děda vždy říkával, že narodit se a umřít by měl člověk doma. Porod doma byl u nás v rodině takřka tradicí. Chtěla jsem také rodit s někým, koho znám a komu můžu důvěřovat. Neznámý zdravotní personál v porodnici, který se neustále střídá, ve mně příliš důvěry nebudil (Na koho zrovna narazím? Bude respektovat moje přání? Nebude mi vnucovat vlastní představu či zaběhnuté postupy?). Další „podmínkou“ pro porod v porodnici bylo, že mi miminko po porodu neodnesou, jak se to v českých porodnicích běžně dělá (přestože vyšetření miminka je možné provést u matky). Vyhlášená vrchlabská porodnice byla v té době zavřená. Vyhledala jsem tedy menší porodnici v Neratovicích, která slibovala možnost porodu bez zbytečných zásahů. V péči po porodu mi však už nevyhověla. „Počítejte s tím, že miminko krátce po porodu budete muset nechat odnést na vyšetření. S tím se nedá nic dělat. Tak se to tady dělá,“ dostalo se mi nekompromisní odpovědi. Od té chvíle je pro mě možnost rodit doma na prvním místě.
To už jsme také v kontaktu s porodní asistentku Ivanou Königsmarkovou, se kterou porod doma konzultujeme, včetně rizik, možných komplikací a způsobu jejich řešení. Zhruba poslední tři měsíce těhotenství k Ivaně pravidelně docházím do poradny, tak jako se běžně chodí ke gynekologovi a v posledních týdnech těhotenství do porodnice. Zároveň mám také domluvený porod v neratovické porodnici – pro případ, že bych se nakonec na porod doma přeci jen necítila, porodní asistentka k porodu nemohla přijet nebo by nastaly komplikace, pro které by porod doma nebyl bezpečný.

Termín porodu se blíží, všechny lékařské kontroly i prohlídky u Ivany odpovídají normálnímu, zdravému těhotenství a já se cítím dobře. Konečné rozhodnutí o porodu doma sice nechávám až na dobu začátku porodu, získávám ale stále větší jistotu, že mé přesvědčení rodit doma je správné. Přispívá k tomu i skvělá a milá péče Ivany, která mi vždy umí dobře poradit, vysvětlit nejasnosti a dodat vnitřní klid. Uklidnění a ujištění, že je vše v pořádku, v posledních dnech před porodem potřebuji asi opravdu ze všeho nejvíce – na porod čekáme dlouhých 14 dnů po termínu. Ivanu navštěvuju už každý druhý den. „Všechno je v pořádku, hlavička opět poklesla, na porod v nejbližších dnech to ale ještě nevypadá. Musíme ještě pár dní počkat,“ hlásí Ivana opakovaně. Poslední dny jsem už opravdu trochu nervózní, případný nátlak doktorů na vyvolání porodu bych už asi jen těžko ustála.
„Tak dnes nebo zítra by to mohlo přijít,“ hlásí Ivana, když ohmatává moje břicho 12. den po termínu. Další den skutečně přichází první bolestivé kontrakce. Já mám zcela jasno. Chci zůstat doma a rodit s Ivanou. Doma se zkrátka cítím dobře a bezpečně. Představa cesty do porodnice, nemocničního prostředí a cizích porodních asistentek a doktorů mě odrazuje. Navečer volám Ivanu. Kontrakce jsou už pravidelné. Ivana po příjezdu potvrzuje, že je vše v pořádku. Porodu doma nic nebrání. Otevřená jsem zatím jen na jeden prst. Během další hodiny porod nijak zvlášť nepostupuje. Poklidně se houpám na balónu, prodýchávám pravidelné kontrakce a vyčkávám. Ivana navrhuje, abych si dala teplou vanu a šla spát. Porod se může rozeběhnout, může ale taky ještě ustat a rozeběhnout se až ráno. Měla bych šetřit síly. Domlouváme se na tom, že Ivana odjede domů a já si dávám vanu a uléhám do postele. Upadám do zvláštního polospánku, odpočívám a někde „v dálce“ se ozývají pravidelné kontrakce. Náhle mně probere lupnutí a mokrý a teplý proud plodové vody. Je čtvrt na dvě ráno. Volám Ivaně, která hned vyráží. Budím manžela Jakuba a přesunuju se na matraci na zem. Prodýchávám kontrakce. Bolesti zesilují. Zkouším různé polohy. Sedět nebo ležet na zádech ani na boku bolestí nevydržím. Poloha kočky na všech čtyřech přináší obrovskou úlevu. Při každé kontrakci ze mě odkapává několik kapek červené tekutiny – je řídká, takže to bude asi plodová voda obarvená krví, říkám si. Trochu mě to sice znepokojuje, ale cítím se fajn, takže to moc neřeším. Ještě si potřebuju odskočit – střeva se vyprazdňují dokonale. Klystýr opravdu není potřeba. A to už přijíždí Ivana. „Vidím, že teď už opravdu rodíte,“ usmála se hned ve dveřích. Hned se ptám na tu krev. Je to v pořádku, je to skutečně jen plodová voda s trochou krve.
Na tom, jak bude probíhat péče během porodu, jsme s Ivanou přesně domluvené nebyly. Jako prvorodička jsem měla představu, že budu potřebovat radit, co a jak mám během porodu dělat. Proto pro mě bylo trochu překvapením, když Ivana po krátké kontrole pohmatem a poslechu srdečních ozev usedá stranou se slovy: „Nebudu vás rušit. Dělejte to, co cítíte, že je potřeba. Budu vám do toho mluvit jen, kdybych měla pocit, že se něco děje špatně.“ Takový přístup jsem nečekala. Ale vlastně proč ne? Ivana pak jen občas potichu přichází, měří ozvy a kontroluje polohu miminka, ale jen tak, aby mně co nejméně rušila. Zpětně musím říct, že to bylo opravdu to nejlepší, co mohla udělat. Záhy zjišťuji, že to opravdu funguje. Jsem ponořená sama do sebe, okolí moc nevnímám. Jasně však cítím, co mám dělat, stačí sledovat vnitřní pocity a řídit se jimi. To mi dodává obrovskou vnitřní sílu. Volím si tempo a polohy, které mi vyhovují a ulevují.
Najednou přichází změna – začínám intuitivně tlačit. „To už je druhá doba porodní, že?“, ujišťuju se. „No tím se vůbec nezatěžujte. To jsme si jen my porodníci tak pojmenovali,“ odvádí mě Ivana od racionálních úvah. Kontroluje ozvy – srdíčko klape o sto šest, jako by klapaly kopýtka klusajícího koně. Všichni tři se na sebe usmějeme. Cítím, jak se pánev rozevírá a skrz se tlačí cosi na svět. Sílí i „proud“ kapek zbarvené plodové vody, který při každé kontrakci odchází. Inkontinenční podložka, kterou mám pod sebou, ale bohatě stačí.  Začínají mě bolet nohy z toho, jak jsem stále v podřepu. Ivana si toho hned všímá a nabízí mi porodní stoličku. Usedám na ni, ale najednou se cítím nepříjemně. Jako by se mi v břiše „vzpříčilo prkno“. Kontrakce zcela ustávají. Potřebuju změnu. Ivana podává židli, na ni si sedá Jakub. Já se zavěšuji na jeho stehna a usedám před něj do podřepu. To je ono. Kontrakce se znovu rozbíhají a porod pokračuje dál jako na drátkách.
Brzy už cítím hlavičku na hrázi. Hráz se napíná a cítím nepříjemné „řezání“. Cítím, že už zbývá jen kousek a bude venku! Prsty se už dotýkám vlasaté hlavičky, jejíž temínko už vykukuje ven. Při každé kontrakci jen tak jemně přitlačuju, aby to moc „neřezalo“. Ivana mi prstama jemně tlačí na hráz a pomáhá tak protlačit hlavičku. Ta je najednou venku. Následuje jedno a druhé ramínko a pak už to jde samo. Je to chlapeček. Koukám na něj a nevěřím svým očím. Ivana ho lehce otírá do ručníku a hned mi ho podává. Je krásně teplý, ale taky pěkně kluzký. Pokládám si ho na tělo. „Toníčku,“ říkám mu poprvé jménem, které jsme pro něj vybrali. Je třičtvrtě na pět ráno. Pupečník už dotepal a Jakub ho může odstřihnout. Hned zkoušíme první kojení. Ivana mi pomáhá najít tu správnou polohu. Toník se chytá, saje první kapky a vypadá spokojeně. Následuje porod placenty a pak poporodní vyšetření mně i miminka, aniž bychom se museli odloučit. Oba jsme v pořádku, já nemám prakticky žádné porodní poranění, a to přestože se nám narodil čtyřkilový cvalík (já sama mám 164 cm a 56 kg). Toníka pak opouštím jen na chvilku, když se jdu osprchovat. Předávám ho do náruče novopečenému tatínkovi. Ivana zatím trochu poklízí (když se vracím ze sprchy, v obýváku není po porodu ani stopy) a rozestýlá nám postel.

Zhruba dvě hodiny po porodu, když je zřejmé, že je vše v pořádku, Ivana odjíždí. Krátce nato společně usínáme. Pocit, že jsme doma a můžeme nerušeně prožívat první hodiny a dny života našeho chlapečka, je úžasný. Zkontrolovat nás Ivana přijíždí ještě tentýž den odpoledne. V prvním týdnu pak jezdí téměř denně, aby nám pomohla zvládnout základní péči o miminko, správnou techniku kojení a poradila se vším, co pro nás bylo nové. Toník mimořádně dobře prospívá, na váze přibývá hned od prvních dnů a od počátku je klidné a spokojené dítě.

Porod s Ivanou zcela naplnil moje původní představy a mnohé nad původní očekávání nám také dal. Kromě nezapomenutelných chvil spojených s narozením našeho prvního dítěte a ničím nerušených prvních hodin a dnů našeho společného života to pro mě bylo především objevení nové vnitřní síly a schopnosti porodit dítě. Také za to patří velký dík Ivaně, neboť mi pro to dala prostor. Musím také velmi ocenit její zkušenosti a schopnost porozumění a empatie. Během porodu jsme spolu téměř nemusely mluvit. Dřív než jsem stačila vyslovit nějakou otázku nebo potřebu, tak Ivana přesně vycítila, co mám na srdci a nabídla pomoc nebo návrh řešení.
O dva roky později jsem porodila doma také svoje druhé dítě. Tentokrát jsem musela hledat jinou porodní asistentku, protože jsme se mezitím odstěhovali dále od Prahy. Oba porody doma proběhly hladce a byly pro naši rodinu velmi obohacující. A jsem přesvědčena, že prospěly především našim dětem a jejich dobrému a pohodovému startu do života.

Monika Kašparová

Slovo tatínka
S návrhem, že bychom mohli zvážit domácí porod, přišla Monika a já jsem o tom nechtěl zprvu ani slyšet, zvláště ne u prvního porodu. Vybavily se mi nejrůznější hrůzostrašné historky, řeči o nezodpovědnosti a riziku… Porod jsem si neuměl moc představit, natož doma. Zlom přišel, když jsem se o to začal pořádně zajímat, dozvěděl se více o praxi v českých porodnicích a hlavně poté, co jsem si přečetl knižní rozhovor Hovory s porodní bábou a potkal se s Ivanou osobně.
První osobní setkání mě v rozhodnutí rodit doma, pokud to půjde, utvrdilo. Žádné aktivistické přesvědčování a odrazování od porodnic. Cílená diskuse o tom, jestli opravdu chceme to, co říkáme, a jasná podmínka porodní báby – vyskytne-li se jakákoli komplikace, jede se do porodnice.
Jak se blížil den D, samozřejmě se má prvotní jistota trochu kolíbala v základech, ale naštěstí v nich zůstala. Porod doma v obýváku byl úžasný. Nikdo nám nic nepřikazoval, ani nijak neomezoval. Celou dobu jsme mohli být spolu, a když bylo potřeba, tak doslova tělo na tělo (sloužil jsem jako tvárná opěrka). Ivana nám dodávala jistoty tím, že nás s klidným výrazem ve tváři zpovzdáli sledovala a v pravou chvíli – když bylo třeba pomoci Toníkovi „do cíle“ – se do věci vložila.
Pro mě byl nezapomenutelný pocit, když jsem přestřihl pupeční šňůru a držel poprvé Toníka v náručí. Byl naprosto v klidu, neplakal, rozkoukával se po svém novém světě a já věděl, že od něj nikam nemusím a on nemusí nikam od nás, protože je doma, ve svém obýváku a už to tak zůstane.

Jakub Kašpar