Vítek se narodil v porodnici. Jela jsem tam s představou přirozeného porodu, ale nebyla jsem nijak bojovně naladěná, říkala jsem si, nebudu přece trvat při prvním porodu na něčem, co by mohlo dítěti ublížit, a sestry tam odrodily takových dětí…a na předporodním kurzu to bylo samé „bude to hlavně podle vás, maminky“… Jenže jsem přijela do nemocnice a ztratila půdu pod nohama.

Dodnes vlastně úplně nechápu, jak a proč jsem se nechala úplně převálcovat, jak mi hned dali monitor, jak mi píchli vodu a já ani nepípla, když se přihnala sestra s injekcí („jenom vitamíny, to nic není“) a rovnou mi ji bodla, ani jsem se neozvala… Jak by to bylo pěkné, kdyby mi Vítečka nikam neodnesli, kdybych se potom nenechala odbýt a vzala si ho rovnou k sobě na pokoj… Rutinní jednání všech v porodnici nebylo nakloněno individuálním požadavkům. Drahý byl neodložitelné miminko, první rok nechtěl z náruče a od prsa, bylo to těžké. Teď už vím, že jsem to nemohla udělat líp, že jsem potřebovala tenhle prožitek, abych si to podruhé zařídila jinak.

Ještě než jsem otěhotněla podruhé, začala jsem na muže zkoušet pomalu polehoučku porod ambulantní, v porodním domě… a pak jsem náhodou (na ně ale nevěřím 🙂 ) narazila v knihovně na knížku Hovory s porodní bábou. A měla jsem jasno. Bude to s ní a bude to doma. Muž souhlasil potom, co jsem mu celou knihu přetlumočila a několikrát do mrtva vyvracela jeho argumenty. Taky už jsem byla máma a věděla jsem, že za dítě se můžu bít a je to jenom na mě, co mu do začátku připravím.

První důvod: Nechci se s nikým hádat. Nechci se trmácet do nemocnice. Během porodu chci mít klid. Chci se soustředit na sebe a tu sílu, co dokáže sama porodit dítě. Nechci se dohadovat se zdravotními sestrami, které uvidím poprvé v životě, jestli mi budou zasahovat do MOJEHO porodu. Nechci být vystavená citovému vydírání ve stylu „je to pro dobro dítěte“.

Druhý důvod: Nechci ztratit ani na minutu miminko z ruky. Zůstane mi v náručí, jak to jen půjde. Opět se kvůli tak přirozené věci nechci vysilovat dohadováním s nemocničním personálem. Je mi jedno, kolik bude vážit nebo měřit.

Třetí důvod: Věřím, že dokážu vlastním tempem porodit, bez poranění, nástřihu, šití, hemoroidů a týdny dlouhé rekonvalescence. Porodím jako kočka, olížu si rány a postarám se o mláďata.

Čtvrtý důvod: Nový člen rodiny bude hned s námi, Vítek ho uvidí hned, jak to bude možné a nebude muset být týden u babičky. Začneme od začátku všichni spolu.

Pátý důvod: V nemocnici to strašně smrdí, příšerně tam vaří a vládne tam zelená chodbová atmosféra 🙂

Těhotenství bylo prima, jen trvalo na můj vkus trochu dlouho :-). Trochu jsem přenášela. Nejprve jsem se bála, abych vůbec došla do 37tt, abych mohla rodit doma, poslíčci mě tentokrát provázeli skoro celým třetím trimestrem. Muže jsem skoro dva měsíce vyprovázela do práce pohledem „ty mě tu necháváš a já za chvilku rodím“. Nakonec jsem se dočkala.

Kontrakce byly najednou jiné, jenže bylo po půlnoci a já si nebyla jistá, jestli chci Ivanu volat takhle v noci. Vstala jsem a měřila kontrakce. Po pěti minutách, ale nesílily ani nechodily častěji. Vrátila jsem se do ložnice a kontrakce slábly, když jsem si lehla, až jsem je zaspala. Kolem páté ráno mě ale vzbudily znovu a zaspat už nešly. Zavolali jsme Ivaně, a ona za chvilku přijela. Vyšetřila mě – na centimetr. Dali jsme si ve třech snídani, potom jsme si s mužem vytáhli Scrabble, Ivana k nám jela rovnou od jiného porodu a tak se natáhla na pohovku, aby si odpočinula. Užívali jsme si tu zvláštní pohodu, tiché ráno, Víteček spinkal, to se nám moc často nestávalo.

Asi za hodinu se na mě Ivana znovu podívala, zjistila, že jsem v otevírání nijak nepostoupila, a tak mi doporučila, ať si jdu lehnout, co nejvíc si odpočinu a až půjde do tuhého, ať zavolám, že bude poblíž, objíždět maminky po porodu. Moc jsem tomu nevěřila, ale šla si lehnout… a usnula. Prospala jsem se skoro celé dopoledne. Po obědě jsme dali Vítka spát a zase jsem usnula. Pak už začaly kontrakce sílit a mě bylo nepříjemné se zabývat Vítkem, mít ho u sebe, chtěla už jsem mít klid, tak ho muž odvedl k sousedům. Zavolali jsme Ivaně, stáhli žaluzie, poslouchali hudbu, čekali na každou další kontrakci, které už jsem musela hlasitě prodýchávat.

Ivana si sedla v kuchyni ke stolu, koukala na nás, jak v objetí zpracováváme kontrakce, trochu si povídala s mužem, nechávala mě na pokoji, jen mě ujistila, že je miminko správně natočené a daří se mu dobře. To bylo pro mě to nejdůležitější, věřila jsem jí, že by jakoukoliv možnou komplikaci poznala dlouho předem. Strávili jsme takhle v obýváku necelou hodinu, od kontrakce ke kontrakci. Začala jsem být roztřesená, upocená a zatoužila se osprchovat. Šla jsem tedy nahoru do vany a pustila na břicho teplou vodu – a moc se mi ulevilo. Jenže potom přišly tři nejhorší kontrakce z celého porodu – přechodná fáze. Máme malinkou a úzkou vanu, kroutila jsem se v ní, nemohla najít žádnou snesitelnou polohu, silná bolest mě vyděsila. Vanu jsem tedy zavrhla a zavolala jsem na Ivanu, jestli by se mohla podívat, jak postupujeme, protože jsem na chvilku zapochybovala, jestli to vůbec zvládnu.

V ložnici na posteli mě Ivana naposledy vyšetřila, a jak mi pomáhala vstát, upozornila mě, že voda může každou chvíli šplouchnout. Jak jsem se narovnala, voda praskla – na připravenou podložku. Kdy si ji tam Ivana připravila, kdy si přinesla všechny potřebné věci do ložnice, to jsem si ani nestačila všimnout – prostě tam byly. Manžel přiběhl, sednul si na postel a já se mu v kleče na zemi opřela o stehna (měl tam potom modřiny…). Ivana byla za mnou, pozorovala, co se děje. Najednou mi tělem proběhla vlna, úplně jsem se vzepjala, jak moje tělo začalo tlačit dítě ven. Pomohla jsem mu, silně zatlačila, Ivana mi jen řekla, ať nespěchám. To samé potom ještě dvakrát, a děťátko bylo venku. Mezi tlačením jsem dávala jenom krátké instrukce jako „napít“ nebo „studenou plínku na čelo“ a jako zázrakem se to stalo 🙂

Otočila jsem se, natáhla se pro dítě, řekla jsem „jé, holčička“ a vzala jsem si naši Rozárku do náručí. Dodnes mám husí kůži, když si na ten moment vzpomenu. Jak jen tak lehce kníkla, a pak jsem seděla na zemi opřená  o postel, držela ji zabalenou v plínce a ona si nás vážně prohlížela. Jak voněla, jak byla hebká. Za nějakou chvíli mě Ivana jemně upozornila, že mám tlačit a porodit placentu. Nechtělo se mi, chtěla jsem si ji takhle chovat napořád. No ale porodila jsem placentu, Ivana podvázala pupečník, Rozu dostal tatínek a Ivana mě dovedla do sprchy, byla jsem najednou úplně slabá a roztřesená. Dala se do mě i zimnice, tak jsme s Rozárkou zalezly pod peřinu, kojila jsem ji, mazlila se s ní – a později si uvědomila, že tenhle bezprostřední kontakt, to ničím nerušené tulení v naší posteli, bylo na celém domácím porodu to nejkrásnější. Muž vyprovodil Ivanu a přivedl Vítka. Přivítali sestřičku a šel spinkat. My jsme s Rozárkou vstaly až ráno, to se na nás přijela Ivana podívat.

Jezdila k nám potom ještě týden, a když nastala poslední návštěva, chtělo se mi brečet, že se dál nebudeme vídat.

Dodnes na Ivanu často myslím, a nejen v souvislosti se soudním procesem. Hluboce se mi zapsala do srdce a jsme jí dodnes vděční, že se ten zázrak zrození mohl stát u nás doma. Poznala jsem jen málo lidí, kteří by byli tak lidští, tak empatičtí a tak profesionální jako moje porodní bába.

Lucie Jandošová