Na radu „mé“ porodní asistentky, jejíchž služeb jsem nakonec bohužel nevyužila, se chci i já svěřit se svým příběhem. Snad mi pomůže v tom, abych zmírnila důsledky porodního traumatu. Paní Ivanu Königsmarkovou neznám osobně, i tak ji chci podpořit, protože doufám, že díky ní a dalším obětavým ženám a porodním asistentkám se snad způsob vedení porodů v ČR změní a budeme mít možnost volit mezi vícero možnostmi, kde a jak rodit, aniž bychom byly považované za nezodpovědné hazardkyně a divné osoby.

Mé těhotenství i přes pokročilejší věk probíhalo naprosto ukázkově. Žádné nevolnosti, téměř žádné bolesti, usazení dítěte v děloze naprosto bezvadné, že mně i lékaři říkali, že bych mohla sloužit jako příklad. Již v těhotenství mi přišla lékařská péče docela přehnaná a já si začala uvědomovat, že ani všechny procedury absolvovat nechci. Ultrazvuk ve 12. týdnu vyšel krásně, takže jsem již nešla ani na tripple test, ani na vyšetření plodové vody. Odběr krve, aby lékaři zjistili, zda neprodukuji protilátky proti miminku, jsem 2x odmítla, protože nemám rizikovou krevní skupinu, nicméně na po třetí jsem jim krev dala, protože už jsem od nich chtěla mít pokoj a nešlo o žádný velký zásah. Test na těhotenskou cukrovku jsem také odmítla, lékařka mi ho ani dlouho nevnucovala, za celé těhotenství jsem přibrala 7 kg, a v rodině žádného diabetika nemáme. Nicméně mi přišlo velmi úsměvné, jak sestra lékařce neustále připomínala, že bych na tento test měla jít. Nejspíš proto, že měli okénko na formuláři stále nevyplněné.

Mezitím jsem se účastnila kurzu o domácích porodech a seznámila se se „svojí“ porodní asistentkou. Bohužel byla z daleka a tak jsem se rozhodla pro „kompromis“. Je mi 38 a asi jsem si dost nevěřila na to, že můžu porod doma zvládnout. Nicméně jsem chtěla zvolit porodnici Vrchlabí, jako místo, kde přeci jenom snad měli mít blíže k přirozeným porodům. Bohužel dítěti se na svět nechtělo (tedy dle obvyklých termínů daných lékaři) a moje lékařka mě již od 39. týdne nervovala, že se mu nechce, že ho budou muset vyvolat, že mi příště udělají Hamiltonův hmat atd. Což jsem sice odmítala, nicméně jsem chodila domů psychicky naprosto rozložená, brečela jsem a malému se třeba i proto na svět nechtělo. Lékařka mi upřímně řekla, že ji překvapuje, že chci rodit přirozeně (jako bych byla blázen) a že těhotenství nad 40. týden neuznává. Že to příroda nezařídila bezdůvodně, že těhotenství trvá i déle než 40. týdnů, protože příroda vše dělá co nejoptimálněji, ji asi ještě nenapadlo.

Abych se zklidnila, začala jsem na kontroly před porodem dojíždět do zmíněného Vrchlabí. Tam mě opravdu na cca 1 týden uklidnili, jenže pak přišla v 41. týdnu ledová sprcha s tím, že pokud samo nepůjde, tak mi ho vyvolají nejpozději do týdne – tj. do začátku 42. týdne. Osobně jsem se cítila skvěle, dítěti se také vedlo výborně. Za 3 dny jsem šla znovu do Vrchlabí na kontrolu, kde mě měli pouze prohlédnout. Nevím, z jakého popudu, ale pan doktor mi místo zběžné prohlídky zcela bez mého souhlasu provedl Hamiltonův hmat. Na základě dočtených informací na internetu jsem to poznala, zděšeně jsem se ho zeptala, zda to provedl a on to přiznal. Byli jsme z toho s partnerem úplně konsternovaní, na Vrchlabí napsali stížnost, a samozřejmě jsem tam přestala na kontroly dojíždět. Provedený zákrok „ovoce“ nepřinesl, vrátila jsem se ke své lékařce, kde mi zastupující lékař pomalu udělal přednášku, jak jsem nezodpovědná matka, když jsem ještě neporodila, úplně hysterčil, nicméně zkonstatoval, že já i dítě se máme skvěle a poslal mě do místní porodnice na vyvolání. Již jsem neměla sílu dále proti všem bojovat a tak jsem souhlasila.

Porod samotný byl tak traumatizující zážitek, že se ještě dnes po téměř 1/2 roce zpocená budím a hodiny pláču. Vyvolání bylo děsné, dítěti se vůbec nelíbilo, takže mi uměle praskli vodu, aby to celé urychlili, poté mě nutili téměř neustále ležet na zádech s monitory na sobě, bolesti byly příšerné, předpokládám, že jsem z toho všeho adrenalinu, nevypla mozek a proto to celé. Porodní sál se mi vůbec nelíbil, jakkoli špičkově je zařízený. Místnosti dominovalo porodní lůžko, na které jsem vůbec nechtěla. Jen chvíli jsem mohla pobývat na zemi mezi lůžkem a skříní, ulička úzká jen asi 60 cm, takže ze strany se ke mně neměl kdo dostat. Trochu jsem se počurala na zem, podle reakce sestry to byl problém. Chvíli jsem mohla být v koupelně pod sprchou, ale zase ne moc dlouho, abych nespotřebovala tolik vody. Několikrát jsem žádala o změnu polohy, resp. jsem chtěla úplně z lůžka dolů na zem, ale prý to kvůli ochraně dítěte nebylo možné. Při každé kontrakci mi porodní asistentka sahala do pochvy bylo to hrozně bolestivé a nepříjemné. Kristiánkovi se to také přestávalo líbit. Nakonec dítě ze mne doslova vytlačili, bohužel to znamenalo, že jsem byla roztrhaná jako řešeto. Přišlo mi, že vůbec nechápou, že se dítěti přitížilo vždy po podání nějakých léků a pak mu klesaly ozvy. Nesplnili ani další má přání v mém porodním plánu a to především podávání umělého oxytocinu, dotepání pupečníku, a snad by mi mimi ani nedali, kdyby jim to manžel neřekl. Několik dní jsem chodila pouze v předklonu, měla jsem poporodní deprese, pohlavní styk do dneška díky sešitým jizvám není možný, a právě hodlám změnit svoji gynekoložku, pokud bude za koho měnit. Nemám k ní důvěru, byla i náhodou u mého porodu a prováděla poporodní šití. Další kroky k mému psychickému poporodnímu uzdravení ještě promyslím.

Následné dny v porodnici mi přišli už spíš úsměvné. Na to, jak velká porodnice to je, tak mají pouze jeden nadstandardní pokoj. Samozřejmě nebyl volný. Byla jsem tak na pokoji s příjemnou paní, která měla ze svého vyvolávaného porodu podobný zážitek. Alespoň jsme se tak mohly bavit dalším přístupem lékařů a sester, pohlídaly jsme si děti navzájem, když jsme se sprchovaly, radily jsme si, a jsme přátelé dodnes. Nemocniční režim je opravdu k zbláznění. Dětská sestra, která smrděla po cigaretách, nás obě sprdla. Mne za to, že jsem si dovolila první noc malého přebalit, protože byl celý pokakaný a plakal, i když mi to večer před tím zakázala. Prý to Kristián mohl těch „pár hodin“ v pokakané plíně vydržet. Kolegyni za to, že potřebovala v noci pomoci s její dcerou, která také neustále plakala. Povlečení na posteli jsme si musely povlékat samy. Před vizitou naběhly sestry do pokoje s příkazem „svlékat dítě“ nebo se „připravit“, lékař už jde. Že nám dítě zrovna usnulo, nikoho nezajímalo. Pak jsme stejně čekaly na lékaře s probuzeným dítětem třeba i 45 minut. S kojením mi pomohli 2x, druhý den si ovšem sestra neodpustila poznámku, že jsem v noci znovu (tedy podruhé) potřebovala pomoci s kojením. Konečně jsme 5.den mohli odejít domů. Dle nemocničních sester i okruhu mých přátel tak krásné a „dopečené“ miminko už dlouho neviděli.

Na závěr bych chtěla říci, že lékařům nic nevyčítám. Nic jiného než tenhle způsob neznají. Musel by se změnit přístup celé společnosti. Ta cesta bude nejspíš trvat ještě dlouho. Pro sebe si přeji odpuštění, že jsem do porodnice šla, snad to mělo svůj smysl. Doufám, že to Kristiánkovi nezpůsobilo trauma jako mě, a vyčítám si, že jsem ho nezvládla před tímhle zážitkem ochránit. Snažím se najít a vyzdvihnout pozitivní věci, které se nám – mě i Kristiánovi podařilo dokázat a pomoci si tak psychicky. A stejně tak si pomoci fyzicky. Abych mohla tenhle příběh pro sebe a Kristiána uzavřít.

R.H.P.