Již dlouho sleduji kauzu Ivany Königsmarkové a stále mi vrtá hlavou, proč se pořád dokola řeší otázka, proč ženy chtějí rodit doma, a nikoli to, proč nechtějí rodit v porodnici. Vždyť by stačilo tak málo, aby se porodnice změnily v příjemné a útulné, kam by ženy přijely s důvěrou porodit své dítě. Všechno závisí jen na lidech.

Ráda bych zde popsala svůj zážitek z porodu prvního dítěte před pěti lety. Rozhodla jsem se dopředu, že se nenechám ničím zaskočit a řádně se připravím. Bylo mi jasné, že se věci nemusejí vyvíjet vždycky tak, jak chci, ale něco se přeci jen zařídit dá. Nejdůležitější pro mě byla volba porodní asistentky. Na doporučení kamarádky jsem se sešla s Miladou Barešovou a Věrou Novákovou. Jsou to zkušené, milé a empatické dámy, které mi ukázaly porodnici v Neratovicích, vysvětlily vše potřebné a pečovaly o mě celé těhotenství. Týden před porodem jsme se domluvily s Miladou, že až to začne, tak jí zavolám a sejdeme se v Neratovicích.

A začalo to ve středu v poledne. Nejdříve jsem doma rozcházela kontrakce a na doporučení Milady si dávala teplou sprchu. Ve tři hodiny jsme s manželem vyrazili do porodnice. Uvítala mě usměvavá Milada, ukázala mi pokoj a rozloučila jsem se manželem. Pak jsme s Miladou šly na porodní sál. Několik hodin jsem chodila, Milada mi dala občas napít, doprovodila mě na záchod a stále byla tiše u mě. Monitor mi připojila ve stoje a nenutila mě ležet, což mi v tu chvíli připadalo nemožné. Kolem sedmé se kontrakce zastavily a udělalo se mi dobře. Milada vstala a prohlásila, že už to bude. Nechtěla jsem jí věřit a v duchu jsem si připomínala dvacetihodinové porody kamarádek. Vyzkoušela jsem na doporučení porodní asistentky mnoho poloh, ale porod nepostupoval. Pak Milada prohlásila, že nejlépe se kontrakce rozjely na záchodě, takže půjdeme tam. Měla pravdu, šlo to rychle. V poslední chvíli se ale miminko zarazilo a nemohlo ven. Milada mě poprosila, abych vstala, trochu miminko natočila, zmáčkla mu ramena a bylo venku. Obrovský, čtyřkilový kluk. Museli ho rozdýchat, ale za chvíli mi ho ukázali a pak ho odnesli do inkubátoru. Po hodině už mě k němu Milada vezla a hrozně se omlouvala, že mu asi zlomila klíční kost. Bylo to nutné, protože měl tak velká ramena, že by se ven nedostal. Nakonec žádnou klíční kost ani zlomenou neměl. Byl růžový a krásný. Od té doby jsem ho měla u sebe a mazlila jsem se s ním celou noc.

Myslím si, že práce porodních asistentek je velmi důležitá. Nikdy bych jejich roli nepodceňovala a nezlehčovala. Držím Ivaně a všem dalším palce!

Pavlína Čermáková