Tento svůj porodní příběh píšu jako dodatečnou omluvu a uznání Ivaně Konigsmarkové a dalším ženám, které důvěřují rodičkám a jejich schopnosti porodit. Na rozdíl od mnoha jiných autorek porodních příběhů zde na této stránce jsem před svým prvním a dosud jediným porodem víru v sebe a své tělo neměla, a ačkoliv jsem se s argumenty pro přirozený porod důkladně seznámila a byly mi sympatické, převážila moje nedůvěra v mé vlastní tělo a byla jsem přesvědčená, že například bez epidurálu se během porodu jistě neobejdu. Měla jsem obrovský strach z bolesti a z toho, že nebudu vědět, co dělat, nebo že budu něco dělat špatně. Možná to souvisí i s několika lety mého života s bulimií, která mi vztah k mému tělu narušila a důvěru v sebe mi vzala. Naštěstí porod mi ji v plné síle navrátil.

K porodu jsem si vybrala porodnici, kterou jiné rodičky chválily pro příkladný přístup personálu. Já jsem měla strach z protivných a nepříjemných zdravotníků, takže tento faktor byl pro mě důležitý a musím říct, že recenze nelhaly, všichni byli velmi milí a vstřícní. Měla jsem tam jet dva týdny před plánovaným termínem porodu na vstupní prohlídku, ale to jsem již nestihla.

Téměř tři týdny před termínem jsem jednoho rána začala po stolici krvácet. Volali jsme do porodnice i na gynekologii, ujistili nás, že máme jet hned do porodnice. Mně od toho krvácení začaly křížové bolesti, nejdříve snesitelné po 5 minutách, postupně stále horší, po cestě už po 3 minutách. Kroutila jsem se na zadní sedačce auta a s manželem jsme stopovali interval, ovšem stále mi tak nějak nedocházelo, že už je to „ono“. V osm ráno jsme dorazili na místo, natočili mi monitor, dva doktoři provedli vyšetření, aby zjistili příčinu krvácení. Závažné příčiny vyloučili a tak usoudili, že to zřejmě souviselo s otevíráním porodních cest. V té chvíli jsem byla na 4 cm. Začali mi vysvětlovat, co mě čeká, a kompletovat zdravotní dokumentaci. Následovat mělo přeložení na pokoj, odběr krve, porod odhadovali někdy odpoledne. Manžel už na pokoj šel a chystal mi tam věci, v tom jsem pocítila silnou potřebu na záchod, což jsem ihned řekla porodní asistentce, na což ona reagovala slovy „tak jdeme na sál“. Souvislost mi v daný moment zcela unikala, nicméně jsem se s její pomocí přesunula do vedlejší místnosti, kde už čekala lékařka. Plodová voda byla v tu chvíli prý těsně před prasknutím, o jejím prasknutí jsem vlastně už ani nevěděla, soustředila jsem se už jen na tlačení, které mi právě lékařka povolila. Obě (PA i doktorka) mě celou dobu povzbuzovaly a chválily, manžel mi utíral čelo, a jak jsem se později dozvěděla, plakal, protože mu bylo líto, jak trpím (soudil dle mého křiku při tlačení, ten mi ovšem pomáhal a zpětně musím říct, že zněl určitě daleko srdceryvněji, než by odpovídalo dané fyzické bolesti, šel ze mě prostě přirozeně). Před každým tlačením mi doktorka masírovala hráz a po chvilce mi během kontrakcí řekla, že na další zatlačení už půjde miminko. V té chvíli jsem tomu nemohla uvěřit, ale opět jsem tomu dala všechno, dvakrát zatlačila a cítila průchod toho malého tělíčka porodními cestami. Dle zdravotní dokumentace jsem zpětně zjistila, že druhá doba porodní trvala 5 minut.

Holčičku mi hned dali na prsa, připadala mi hrozně malinká a taky byla, neměla ani 2,5kg, zato vlásků měla neuvěřitelně moc, tomu se divili i doktoři. Byla podchlazená, tak ji vzali na 2 hodiny do inkubátoru. Já jsem ještě porodila placentu a během následného vyšetření se dozvěděla, že neproběhl ani nástřih, ani šití.

Zpětně hodnotím porod jako nádherný, přelomový zážitek ve svém životě. Jsem šťastná, že jsem prožila přirozený porod, že jsem dokázala své dítě porodit, že se mnou mé tělo spolupracovalo. Naplnilo mě to obrovskou hrdostí na sebe a dalo mi to neskutečnou jistotu do budoucna. Už teď se velmi těším na své další porody a nemám již pochybnosti o tom, že je zvládnu, ani strach z bolesti. Jde totiž o tu nejkrásnější bolest na světě.

Chtěla bych tímto poděkovat všem, kteří rodícím ženám věří a podporují je v jejich schopnosti porodit své dítě. Děkuji také svému manželovi, že se mnou sdílel a stále sdílí ten zázrak, jakým zrození našeho miminka a jeho život je, a konečně bych chtěla poděkovat naší dceři za to, že je.