Své první těhotenství jsem prožila v pohodě a radostném očekávání příchodu syna. Mou průvodkyní byla kniha porodní asistentky Ingeborg Stadelmann Zdravé těhotenství, přirozený porod.

Vystudovala jsem farmacii a z vlastních zkušeností a znalostí jsem došla k závěru, že nejlepší je se chemii v praktickém životě vyhnout :-), v čemž mě kniha podpořila. Doufala jsem, že stejně jako těhotenství bude pohodový a podle mých představ také porod.

Bohužel bylo jasné, že takové možnosti jako porod v porodním domě nebo v domácím prostředí, zmiňované v knize německé porodní asistentky, u nás nejsou zavedené. Věřila jsem však /tehdy 13 let po revoluci/, že se i v našich porodnicích hnuly ledy a je možno v nich porodit přirozeně.

Absolvovala jsem exkurzi v místní porodnici, kde mi tuto mou představu potvrdili, – dokonce mě ubezpečili, že miminko po porodu na břiše matky a dotepání pupečníku jsou již samozřejmostí :-).

Porodní plán jsem tedy nesepisovala, zdravotnickému personálu jsem důvěřovala.

K porodu jsem nakonec jela nadvakrát – v obou případech mi po příjezdu do porodnice ustaly kontrakce. Chladné prostředí nemocnice a stejně chladný přístup personálu již ne ke klientce, ale k rodičce, udělal své.. I když jsem si původně myslela, že chyba je na mé straně, – že mé tělo není schopno porodit dítě bez pomoci lékařů… Proto jsem se také při druhém příjezdu nechala přesvědčit k aplikaci „přírodního“ prostaglandinu v tabletě…

Kontrakce nastoupily velmi záhy a s velkou intenzitou, neměla jsem čas si mezi nimi řádně vydechnout. Snažila jsem se nerušit ženu čerstvě po předčasném porodu, která byla se mnou na pokoji, ale moc se mi to nedařilo.

Přecházela jsem z pokoje do „hekárny“, kde mě asistentky připojovaly k monitoru a opět posílaly zpátky na pokoj.

Po pár hodinách to konečně vypadalo, že bych mohla rodit.

Už mi bylo jedno, že podstoupím také klystýr a holení. Kdybych však bývala věděla, jaká to jsou při sílících kontrakcích muka…

Byla jsem velmi vyčerpaná a neschopná se dále bránit…

Že vleže rodit nechci, jsem asi prohlásila málo důrazně, protože mě na porodním stole neznatelně přizvedli a dále se mnou na to téma nikdo nediskutoval.

Při připomínce lékaře, že kdybych byla rozumná a nechala si aplikovat dříve také oxytocin, mohla jsem to mít dávno za sebou, jsem se cítila velmi provinile. Byl pátek odpoledne a mohli jsme to už mít za sebou všichni…

Zkusili nás tedy urychlit ještě „alespoň“ protržením amniového vaku.

Ozvy děťátka byly v naprostém pořádku, nějak dlouho ale nemohlo ven. Sestra mi tedy „pomohla“ tlačením loktem a lékař nástřihem…

Možná by tehdy stačilo změnit polohu.

Pupečník přestřihli dřív, než jsem se vzpamatovala, na břicho jsem miminko dostala, až bylo zabalené do peřin a dřímalo.

Chtěla jsem být s ním, ale řekli mi, že spícího jej dají do inkubátoru, kde bude v bezpečí a já že si mám mezitím v klidu odpočinout.

Prosila jsem sestru, aby mi syna přinesli hned, jakmile se probudí. Byl večer. Po probdělé noci, kdy jsem přemýšlela, jestli můj syn nepláče a jestli je v pořádku, mi jej konečně nad ránem, s ublinknutou umělou výživou na košilce, přinesli. Neplakal, ale řval.

S křičícím miminkem jsem strávila tři dny v nemocnici a pak mnoho dnů doma. Měla jsem pochybnosti o svých mateřských schopnostech, protože se mi jej nedařilo uklidnit.

Dokonce jsem pochybovala o své schopnosti jej nakrmit, přestože na váze přibýval rekordním tempem…

Z tohoto porodu jsme se já i syn vzpamatovávali velmi dlouho. Díky němu jsem se ale posunula dál :-), také k paní Ivaně….

Petra S.

…pokračování zítra…