Třetí těhotenství přišlo před 3 lety. Na domácí porod jsem si zpočátku vzhledem ke svým blížícím se čtyřicátým narozeninám netroufala pomyslet. S přicházejícím termínem však začaly sílit vzpomínky na první porod. Navíc se ke mně dostaly informace o důležitosti podpory rané vazby mezi matkou a dítětem. S manželem jsme absolvovali přednášku paní Michaely Mrowetz o podpoře bondingu, která nás velmi zaujala a velmi ovlivnila. Tady bych ráda Michaele Mrowetz MOC poděkovala – za její vytrvalou osvětu a také za obrovskou podporu, kterou nám osobně poskytla.

Zjišťovala jsem možnosti nerušeného kontaktu „skin to skin“ s dítětem po porodu v porodnici, dostalo se mi však této informace – miminko by se podchladilo, mohlo by mi vypadnout z náručí, prostě je to nemožné, protože miminko se MUSÍ změřit a zvážit hned po narození, jinak to nejde… Myšlenky na domácí porod začaly znovu sílit, přestože jsem stále pochybovala, jestli je to v mém věku správná volba. Mrzelo mě, že nemám možnost vybrat si k porodu porodní dům… Když jsem však získala kontakt na porodní asistentku, která by byla v dosahu našeho bydliště, ochotná asistovat při porodu doma, klonila jsem se k variantě domácího porodu čím dál víc. Manžel byl samozřejmě se vším obeznámen a s porodem doma souhlasil.

Okolnosti porodu našeho třetího dítěte jsou popsány v příběhu Pomáhat a chránit…

Tušila jsem, že naše pediatrička bude mít strach a na návštěvu po porodu nepřistoupí. V záloze byl lékař z nedalekého města. Ráno po narození syna jsem lékařce zavolala. Nejdříve se chovala velmi vstřícně a návštěvu u nás přislíbila, zanedlouho však telefonovala, že situaci konzultovala s kolegy a musí nás odeslat k ošetření do porodnice. Poděkovala jsem, že vše další si již obstaráme sami. Manžel však trval na návštěvě místní pediatričky, aby mě a miminko uchránil před cestou autem do vzdálené ordinace. Následovaly peripetie s policií, které manžel skvěle ustál, a vše nakonec dopadlo v náš prospěch. Lékařka však naměřila synovi nižší srdeční akci a opět doporučila převoz do nemocnice. Tehdy jsme znovu, tentokrát zprostředkovaně kontaktovali paní Ivanu a díky tomu nepropadli panice. 105 tepů za minutu není ideální, ale ani život ohrožující situace, navíc jsem po odchodu lékařky sama naměřila tepů 115…

Jsem velmi vděčná za poznání, které mi přinesl třetí porod – jaká síla a krása je držet své čerstvě narozené dítě na svém nahém těle, cítit jeho vůni!

Doma nás při tomto prožitku nikdo nerušil, neodebíral dítě z náručí, nemyl je a nezjišťoval jeho míry. Celý porod proběhl velmi příjemně. Do kontrakcí jsem se nořila uvolněně, bolestem jsem se nebránila, tentokrát jsem je dokonce vnímala jako příjemné. Ve společnosti manžela a milé porodní asistentky jsme prožili pěkný večer u čaje – několikrát jsem se s nimi při hovoru velmi dobře pobavila a můžu potvrdit, že při smíchu kontrakce nebolí :-). Navíc jsem konečně porodila v poloze, do které jsem sama dospěla – v podřepu, v závěsu na manželovi. Pupečník jsme nechali dotepat, šňůru přestřihl manžel.

Porodní asistentka mě svou přítomností velmi uklidňovala, i když byla „jen“ tichým pozorovatelem, zda-li je všechno v pořádku.

Cítila jsem, že s miminkem je všechno tak, jak má být. Jediné, co mě při porodu na okamžik vyrušilo, bylo vědomí, že domácí porod nejspíš vyvolá negativní reakce okolí a nepochopení úřadů, zdravotníků, našich známých, možná i našich blízkých. V minulosti jsem se poměrně často setkávala s nepochopením a výpady ohledně údajného ohrožení našeho zdraví. Zhruba 20 let jsme totiž oba s manželem vegetariáni a maso nejí ani naše děti. Děti se však vyvíjejí zcela normálně, jsou zdravé, nakonec v tomto nejsme mezi vegetariány výjimkou :-). Představa obviňování z hazardování s životem vlastního dítěte, jak to obvykle u domácích porodů v naší zemi bývá, mě ale v tu chvíli tížila tak silně, že jsem zapochybovala, jestli tento nápor v citlivém období po porodu zvládnu. Děkuji manželovi a porodní asistentce za jejich podporu!

Jsem velmi šťastná, že jsme nakonec jemu i sobě dopřáli ten krásný zážitek ze svobodného zrození doma, ve vzájemném objetí.

Měla jsem to štěstí setkat se s paní Ivanou v loňském roce také osobně. Zapůsobila na mě velmi příjemným dojmem – svou skromností, odvahou, erudovaností a také velkou citlivostí. Věřím, že toto období je pro paní Ivanu velmi náročné…

Píseň Jednou budem dál mám spojenou s bojem za svobodu a demokracii v roce 1989.
Během 23 let po revoluci došlo v naší společnosti k obrovským změnám. Dokud však nebude respektováno právo ženy na SVOBODNOU volbu místa a způsobu porodu, nemůžu se v naší zemi, bohužel, cítit jako plně svobodný občan.

Stále věřím, že jednou budem dál!
Přeji nám všem, ať je to co nejdříve!!

S ÚCTOU a DÍKY k paní Ivaně a všem, kteří se podílejí na změnách v našem porodnictví,

Petra S.

Příběh první: Jednou budem dál
Příběh druhý: Jednou budem dál