Rozhodla jsem se, že vám také napíšu svůj porodní příběh a podpořím tím snad alespoň troškou Ivanu, se kterou jsem se setkala pouze přes Hovory s porodní bábou. Ony jsou to teda dva příběhy, jeden z minulého týdne a jeden téměř tři roky starý. Každý příběh je jiný a z každého porodu jsem si přinesla velké ponaučení. Takže k mému prvnímu porodu, můj první porod probíhal, jak jsem psala skoro před třemi lety ve šternberské porodnici. Jako prvorodička, jsem věděla, že porod bolí, ale nijak mne to neodrazovalo, na vše jsem se moc těšila a hlavně na miminko. Když pak nastal den D a hodina H, byla jsem plná nadšení, že už je to tady že už za pár hodin si budu chovat své miminko. Ale to jsem ještě netušila, co tomu bude předcházet. Porodnice, byla moc pěkná, personál na porodním oddělení se zdál milý, ale způsob jakým byl veden porod, vidím teď už zpětně jako hrozný. Hned po příjezdu do porodnice, při kontrakcích po pěti minutách mi bylo sděleno, že mi píchnou vodu, že to porod urychlí. Jako prvorodička jsem souhlasila. Porod to neurychlilo, naopak, mám pocit, zastavilo. Kontrakce byly silnější, snad i častější, ale porod stále nepostupoval, asi po pěti hodinách mi PA řekla, že mi píchnou oxytocin, že se to vše urychlí a pohne. Opět jsem souhlasila, jediné co se pohlo, byla síla bolestí, která byla neuvěřitelně velká. Měla jsem pocit, že už to nevydržím. Asi po dalších dvou hodinách mi začali něco píchat do kapačky, nebo do žíly, teď už ani přesně nevím, když jsem se ptala co to je, tak prý na utišení bolesti, což jsem nijak nepociťovala. Asi po dalších dvou hodinách že porod nepostupuje, že počkáme na primáře a půjdu na císařský řez. Což jsem vůbec nechtěla, ale v té chvíli jsem to brala jako východisko a vysvobození ze situace. Když mi začali brát krev kvůli odběrům na císaře, malá, mám pocit, sebrala všechnu sílu a rozhodla, že takhle ne, a já začala rodit. Konečná fáze porodu o tom se mi ani nechce psát, nástřih, tlačení doktorovým loktem přes břicho. Po porodu mi malou ani nepřiložili na břicho, jak při prohlídce slibovali, že to běžně dělají, hned ji odnesli, vážili, měřili, zabalili do nějakých nemocničních zavinovaček a teprve až po chvíli přiložili k prsu. Malá se hned přisála, ale to už ji zase odnášeli na koupání, pak mi ji přinesli až na pokoj. Můžu jen říct, že mě tento zážitek moc poznamenal a ponaučil, že příště už to bude rozhodně jinak a bez všech lékařských zásahů. Trvalo mi přes dva roky sbírání informací a sezení, než jsem byla schopna přemýšlet o dalším dítěti, kvůli strachu z porodu, který se od té doby u mě vyvolal.

S úctou k Ivaně Königsmarkové a všem podobně smýšlejícím ženám

P.S.: Doufám, že porodnictví u nás už půjde jen a jen kupředu a nebudeme už se otáčet dozadu, kdy nesměl otec k porodu a další zaryté způsoby, které negativně ovlivnily jistě spousty porodů.

Maminka
Jana L.