Vytoužené těhotenství. Radost. Ultrazvuk v desátém týdnu. Dlouhé mlčení doktora. Nebije srdíčko. Kdyby to nebylo Vaše první těhotenství, pošlu Vás hned na kyretáž. Počkáme týden. Zmatek. Smutek. Slzy. Naděje, že vše bude vpořádku. Hledám informace na internetu. Jedna žena píše, že v nemocnici přemluvila lékaře, ať s kyretáží ještěden počká. Druhý den na kontrolním ultrazvuku srdíčko dítěte bilo.
Věřím …
Silná bolest v podbříšku. Vracíme se z chalupy a já už vím.
Posloucháme soundtrack Amelie z Montmartru brečím celou cestu. Doma začínám krvácet.
Nemocnice. Nepříjemný příjem. Jméno, povolání a další nesmyslné informace… Vylézám na vyšetřovací kozu a obsah mé dělohy vypadne na zem. Mé děťátko končí na podlaze. Lékařka suše sděluje, že těhotenství na monitoru už nevidí. Kyretáž. Sama na pokoji. Ve snu se se mnou přichází děťátko rozloučit. Holčička Amálka.

Děkuji Amálce, že s námi tři měsíce byla a že mě mnohému naučila.

Dnes už bych na kyretáž nešla. Rozloučila bych se s děťátkem důstojně.

Tento příběh nechť je zhmotněním naší vzpomínky na Amálku a poděkováním Ivaně, že nám ukazaje, že lze k těhotné ženě, porodu i potratu přistupovat jinak.

K.S.