Na porod mé dcery, která přišla na svět podle lékařů o 14 dnů, jsem se připravovala zhruba od poloviny těhotenství. S chutí jsem přečetla všechny příběhy pro Ivanu, které mi velice pomohly se vnitřně připravit na porod a ujasnit si mnoho ve svém nitru. Také jsem si pořídila pár knih s tématikou přirozeného porodu, hypnoporodu, včetně Hovorů s porodní bábou, které jsou úžasné a navštěvovala kurzy aquanatálního cvičení, tedy cvičení ve vodě. Neustále jsem zvažovala různé alternativy porodu. Od porodu doma až po porod ve vodě. Nakonec jsem se rozhodla pro porod ambulantní.

Má děloha byla po jednom mimoděložním a třech zamlklých těhotenstvích velice oslabená, ovšem díky mé gynekoložce, která mi dodávala spoustu optimismu a ve všem mě zcela podporovala, jsem celé těhotenství zvládla bez jediného problému a cítila se skvěle.

V pondělí 3. června těsně po půlnoci mi začaly kontrakce, které jsem očekávala, protože celý předešlý nedělní den se mé dítko v břiše tak intenzivně přetáčelo a kopalo, až jsem si byla jistá, že do dvou dnů určitě porodím.

Po těchto břišních veletočích následovaly kontrakce, které se stupňovaly a intervaly se zkracovaly. Jelo se do porodnice. Personál tam už jsem docela znala z předešlých dvou hospitalizací, jelikož pokaždé šlo o falešný porod.

Tam už se mě na nic neptali, má karta už dávno vyplněná byla, s mým porodním plánem zcela souhlasili a nikdo nic nenamítal. Chtěla jsem porod přirozený, jen co to půjde.

Po přijetí následoval monitor a vyšetření lékařkou. Byla velice milá a starostlivá a šetrně mi sdělila, že jsem otevřená jen na jeden prst a doporučila mi už zůstat v porodnici i přes to, že jsem měla v porodním plánu propuštění domů, pokud nebudu otevřená alespoň na čtyři prsty. Můj pocit uvnitř mi řekl, „nebuď tvrdohlavá a raději zůstaň“. Zůstala jsem a mladá porodní asistentka mě odvedla do hezkého a útulného porodního boxu. Doporučila mi, ať si ještě odpočinu. Kolem půl čtvrté ráno mi kontrakce zintenzivnily a byly častější. PA mě opět vyšetřila a řekla, že otevřená jsem stále stejně. Neustále jsem pochodovala mezi koupelnou a pokojem. Sprchovala se, střídala polohy, prodýchávala. Poprosila jsem PA o CD přehrávač, který mi ihned ochotně zajistila a donesla a já si pustila svou oblíbenou šamanskou hudbu. O půl páté ráno jsem zatelefonovala mé kamarádce Martince, se kterou jsme byly domluveny, že bude u porodu, ať se chystá a přijede za mnou. Za hodinku byla u mě na pokoji a prodýchávala se mnou. PA mi mezitím, než Martina přijela, přinesla velikou matraci a uložila mě na ní. Bylo mi tak dobře. Chvilkami jsem se přesouvala k balónu, na kterém jsem se střídavě houpala, prodýchávala a broukala si. Pomáhalo to. Nikdo mě nerušil, nikdo mi do porodu nezasahoval.

V šest ráno se střídaly služby, PA se se mnou rozloučila a řekla, že brzy za mnou přijde některá z jejich kolegyň. Vzápětí se ve dveřích objevila vrchní porodní asistentka Renátka, kterou jsem už znala z předešlých pobytů a v tu ránu jsem věděla, že jsem ve velice dobrých rukou. Renátka mě vyšetřila, nic se nezměnilo, jen kontrakce se opět zintenzivňovaly, ale utěšila mě s tím, že mě do hodiny přesune do velkého rodícího boxu, kde mi napustí velkou vanu a tam se určitě uvolním. Také se tak stalo. Martinka zapálila čakrovou svíčku, pustila mi mé oblíbené CD s meditační hudbou, Renátka napustila vanu a pomalu mi do ní pomohla. Vyšetření i monitorování probíhalo v ní. Měla jsem stále problém se otevřít, Renátka mi doporučila klystýr a já svolila. Byla to veliká úleva a malinko jsem se díky němu zase hnula z místa. Pak jsem šla opět do vany.

Kolem desáté se na nás přišla podívat mladá, příjemná lékařka a doporučila mi infuzi s menší dávkou látky, která je podobná oxytocinu, jelikož porod nepostupoval. Nechtěla jsem se otevřít. Zkoušela jsem vizualizaci, meditovala jsem, domlouvala svému tělu, ale pořád jsem stála na místě. Nakonec jsem souhlasila a do půl hodiny to začalo.

Stahy byly neúnosné, bolest zesilovala, kontrakce snad byly bez přestávky, otevřená jsem byla na čtyři prsty (stále ještě málo), opět vana, podpora obou žen z každé strany, držely mě za ruku a společně jsme zpívaly. Kolem dvanácté hodiny polední byly kontrakce tak silné, bolest tak intenzivní, že jsem nevěděla kudy kam a měla jsem pocit, že chvilkami opouštím své tělo.

Jakmile se ve dveřích objevila lékařka, křičela jsem na ni: „ Dejte mi všechno, co máte“ a „Já chci císaře“. Myslela jsem, že je můj konec. Lékařka mi však s naprosto klidným hlasem odpověděla: „Ale Esterko, vy jste silná, to zvládnete, v porodním plánu trváte na přirozeném porodu a také to tak bude.“ Usmála se a já ji v ten moment nenáviděla.

Renátka mě opět utěšila a řekla mi, že existuje jedna úlevná věc, která je podobná rajskému plynu, něco jako bych si zakouřila marihuanu a pokud jí chci, donese jí. Byla jsem bolestí tak vysílená, že jsem jen tiše přikývla. Za chvilku přišla zpět a přes okraj vany jsem viděla, jak sebou cosi veze. Byla to malá láhev, podobná té propanbutanové a z ní čouhala delší hadice. Její konec mi podala do ruky a řekla, jak ji mám ovládat. Pětkrát po sobě jsem se plynu nadechla a ucítila menší otupění. Bylo to velice úlevné. Smysly fungovaly, jen bolest jsem už tak silně nevnímala. V duchu jsem prosila své dítě, ať mi odpustí a Renátka to vycítila a ihned dodala, že na děťátko tahle věc vliv vůbec nemá. Ale ouha, vyšlo to ještě na jednu dechovou dávku a pak plyn došel.

Opět jsem se zmohla a ještě hlouběji a silněji se ponořila do své bolesti. Kolem jedné odpoledne jsem byla stále otevřená na čtyři prsty. Renátka mi navrhla propíchnout vak, porod se tím urychlí. Unaveně jsem kývla a tak se stalo. Mám pocit, že v této fázi jsem už bolest ani nevnímala, Martinka byla stále u mě, dávala mi pít, otírala mi čelo, povzbuzovala mě, přehazovala CD a zpívala se mnou „Jasmínko pojď ven“. Děvčátko na to reagovalo a kolem druhé hodiny odpolední jsme šli do finále.

Byla tady závěrečná fáze třetí doby porodní a měla jsem pocit na „kakání“. „Holky, mi se chce kakat“. Sdělila jsem jim. Obě se rozesmály, podívaly se na sebe a Renátka na to „A už je to tady.“ „Jdeme na to, zlato.“ Smála se. Zavolala mobilem paní lékařku, zatímco mě Marti podpírala, Renátka chystala polohovací křeslo. Chtěla jsem se dát do polohy vkleče, ale Renátka mi řekla, že zkusíme jinou polohu, protože mi bude muset pomáhat ručně otevírat se a zezadu by jí to moc nešlo.

Zkusila jsem několik poloh a nakonec mi děvčata pomohla do dřepu. Do polohovacího křesla našroubovaly speciální boční opěrky, abych se do nich mohla zapřít a nastavily křeslo tak, abych byla v podřepu. Tato poloha mi vyhovovala nejvíce. Pořádně jsem se zapřela a při každé kontrakci jsem měla zatlačit. Cítila jsem vespod veliký tlak, ale dítě stále nešlo ven. Trvalo to nekonečně dlouho. Ruce i nohy se mi třásly. Martinka mi z obličeje stírala pot a bylo na ni vidět, že je v napětí. Přišla fáze, kdy už se Renátka na sebe s lékařkou dívaly a ta se někam vzdálila telefonovat. Ozvy dítěte slábly a Renátka mě vyzvala, ať zhluboka pravidelně prodýchávám a podporuji tím dech svého dítěte. Fungovalo to! Bylo to neuvěřitelné! Slyšela jsem, jak se ozvy lepší, jsou rychlejší a pravidelnější. Později mi sdělily, že už byl svolán tým lékařů a ti byli připraveni zasáhnout operativně.

Naštěstí se tak nestalo, jelikož jsem posbírala poslední zbytky sil a několikrát jsem s další silnou kontrakcí zatlačila, vydávajíc ze sebe doslova zvířecí zvuk a řev a podařilo se protlačit hlavičku. Renátka mi pomáhala mechanicky a vyzvala mě, ať si sáhnu mezi nohy, načež jsem váhala, ale nakonec jsem si sáhla a ucítila malou hlavičku s mnoha vlásky. Zasáhla mě silná vlna emocí a s posledním silným zatlačením a za pomoci úpěnlivého křiku jsem vytlačila zbytek dětského tělíčka.

Renátka mi položila na břicho malou stočenou krevetku, (tak mi tehdy připadala :-)) a odmotala z jejího krčku dvakrát omotanou předlouhou pupeční šňůru. Vzápětí jsem cítila, jak ze mě vyšla celá placenta, Renátka ji zvedla tak, abych na ni viděla a řekla: „ Bylo to tak, tak, voda už byla zakalená Esterko, ale zvládli jsme to.“

Já už v té chvíli držela v náručí malé kluzké dětské tělíčko, které se mi tlačilo k prsu a koukalo na mně svýma velkýma očkama. „Vítej na světě ty moje Jasmínko, byla jsi statečná“. Přivítala jsem ji. Malinko poplakávala, ale pak se uklidnila. I její barva se začínala lepšit. Za necelou hodinku byla krásně růžovoučká. Pupečník se nechal dotepat, Martinka ho pak slavnostně přestřihla a zatímco kolem nás uklízeli, my se s Jasmínkou společně seznamovaly.

Jasmínku až po dvou hodinách umyli, šetrně zvážili, změřili a na radu dětské lékařky a sdělení, že plodová voda byla mírně zkažená, jsem svolila, dát holčičku na pár hodin do inkubátoru na vyhřátí a pozorování. Po sprše jsem se přesunula na pokoj, i když jsem chtěla původně absolvovat porod ambulantní, ale jak už to většinou bývá, člověk míní a život mění.

Tímto bych chtěla poděkovat Ivaně, za to, že je. Za to, že svou práci dělá trpělivě a zodpovědně s láskou a empatií, stejně jako Renátka i paní doktorka Bára z Ostravské – Fifejdské nemocnice. Závěrem chci ještě podotknout, že měsíc po mně rodila ve stejné porodnici má nejlepší kamarádka Karla a bohužel porodní asistentka, která byla přítomna u jejího porodu, tolik trpělivosti a empatie jako ta moje neměla. Porod se netrpělivě urychloval, strašilo se, citově se manipulovalo, nastřihávalo, šilo a byl použit vakuopres. Zatímco já jsem rodila 14 hodin, Karlin porod byl nepřirozeně uspěchán za téměř 6 hodin. Není to chyba porodnice nebo systému, ale lidského přístupu. Vše je totiž o lidech.

Děkuji, že mé holčičce bylo umožněno přijít na svět s velkou empatií a citem, s trpělivostí a pochopením a díky tomu, je z ní dnes klidné, vyrovnané, vnímavé a spokojené miminko.

Ester a Jasmínka.