VY NEPOSLOUCHÁTE OZVY?!?!?!?!…………….., křičela na mě Ivana přes celý porodní sál před třiceti lety. Nejhorší bylo mít praxi v době její služby. Když jsme jí to s mou bývalou spolužačkou o mnoho let později, dodávajíce si vzájemně odvahu řekly, že pro nás byla postrachem, neřekla: To mi je líto, nebo cokoliv jiného, konejšivě omluvného. Nehnula ani brvou, rozhodila rukama a pronesla: Aspoň jsem na vás křičela kvůli vaší odborné práci, ne kvůli blbostem.

Můj vztah k Ivaně za dobu co jí znám, se změnil. Nevím o jiném člověku, s kterým by se mi něco takového stalo.

Dělo se to postupně. Dlouhá léta po škole jsem ji neviděla. Pak jsem ji začala potkávat na konferencích, seminářích ale i na třídních schůzkách našich dětí.

Měla jsem před ní ostych, pořád jsem se podvědomě bála, že mě za něco vynadá. Byl to, ale spíš můj pocit, než že by se to opravdu dělo. Pořád jsem byla ve střehu.

Podobně na tom bylo a možná ještě je plno lidí. Stávalo se, že mi těhotné ženy říkaly: Já si Ivany vážím, má spoustu zkušeností, ale rodit s ní si nedokážu představit.

Mně se to poštěstilo. Pečovala o mne během mého posledního porodu. Ona nebyla důvodem, proč jsem si vybrala pracoviště, kde tenkrát působila. Musím říct, že když jsem zjistila, že službu má právě ona, když já začínám rodit, nepociťovala jsem žádné nadšení, spíš naopak. Byla to ale situace, se kterou jsem nemohla nic dělat, a tak jsem ji přijala jako fakt. O to bylo příjemnější zjištění, že se ke mně chová mile, respektuje nejen mě, ale také mého muže. Přítomnost mé kamarádky bere jako samozřejmost. Její péče byla tak akorát. Kontrolovala postup porodu a to, jak se daří mému miminku, jinak mě nechala být. Byla vedle v místnosti, slyšela jsem, jak tlumeně hovoří s mým mužem. Mohla jsem ji kdykoliv zavolat. Nebylo to ale nutné. Když jsem pociťovala potřebu její přítomnosti, tiše přišla, dřepla si vedle mě. Jemně se mně občas dotýkala. Decentně a úlevně.

Porod není lineární děj. Má svůj rytmus. Každá chvíle se liší od té předchozí i té následující. Ivana je právě ta, která ví, jak se v různých chvílích porodu chovat.

Jsem velice vděčná osudu, že nás tenkrát svedl dohromady a dal mě konečně po všech předchozích porodních zkušenostech pocítit péči opravdové profesionálky, která nic nepředstírá, nic nezastírá, mnou ani dítětem nemanipuluje, nezastrašuje, nevyhrožuje. Ivana ve mně vzbudila pocit bezpečí a mateřských schopností. Jsem jí za to moc vděčná.

Tato zkušenost nás myslím lidsky sblížila, ale trvalo ještě dlouhá léta, než jsme se sblížily i profesně.

Ivana není bezvadná, není vzorem ctností. Má mnoho lidských nedokonalostí. Má ale vlastnosti a schopnosti, kterých si nesmírně vážím. Je upřímná, nedělá se lepší, než je. V poslední době také prokazuje velkou odvahu a statečnost.

Obvinění a pak její odsouzení je trestem hlavně pro rodiče, kteří tím pádem nemohou její služby využít a ostudou pro český stát, který v systému porodní péče toleruje a podporuje ledacos, ale ne samostatné porodní asistentky.

Ne všichni rodiče, kteří využili její péče, jsou spokojení, ne každému naplnila jeho očekávání. To ale nemění nic na skutečnosti, že se zapsala do srdcí mnoha matek a otců a jejich prostřednictvím možná i do myslí jejich dětí.

Děti porostou a budou měnit svět k lepšímu, to je moje naděje. Až budou ministry a ministryněmi a soudci a soudkyněmi budou se na svět dívat svýma očima a vnímat ho svým rozumem se svou zkušeností a vědomím toho, jak ony se narodily. Pak snad pomine panika a touha po trestu pro porodní asistentky, které dělají svou práci v souladu s etickými pravidly své profese.

Milá Ivano, přeji Ti dobré zdraví a zdravý rozum a nám všem přeji, ať se totalitní poměry v českém porodnictví změní k lepšímu.

Marie Vnoučková