Mariana - 23. února 2013

Moderátorka pořadu Pološero o domácích porodech (ČT, duben 2013) na úvod dělí ženy na dvě skupiny: na přístrojové a nepřístrojové. Ty první mezi něž se sama zařazuje chtějí mít při porodu pocit jistoty vybavené porodnice, ty druhé naopak dávají přednost přirozenému průběhu porodu bez zbytečných zásahů a bez nuceného se podřizování často „výrobnímu“ přístupu zdejších porodnic.

Je ale opravdu nutné zvolit si vždy jedno nebo druhé? Není možné zažít porod v klidu a v jeho přirozeném tempu pod vstřícným dohledem porodnického personálu, aby teprve v případě komplikací došlo k lékařskému zásahu? V Belgii to možné je. Nejen, že je to možné, ale je to naprosto obvyklé. Pokud těhotenství probíhá bez komplikací a vše je v pořádku, žena rodí v porodnici s porodní asistentkou a samozřejmostí též je přítomnost partnera po celou dobu porodu. První, druhá i třetí doba porodní probíhá v pokoji, kde má pár vlastní koupelnu, přístup k velkým míčům, horké vaně a může si pustit vlastní hudbu. V belgických porodnicích se nenastřihává, jen pokud je to velmi nutné (asi 3 procenta případů), neužívá se klystýr a poloha vleže na zádech je zatracována pro její nevhodnost, jelikož často vede k roztržení. Naopak se klade větší důraz na prevenci roztržení před a po porodu – masáž hráze a následné cvičení s fyzioterapeutkou. Po celou dobu porodu je na oddělení samozřejmě též lékař, který však přichází pouze, pokud dojde ke komplikacím, anesteziolog pro případ, že si matka bude přát epidural na snížení bolesti a zbytek týmu pro případ nutnosti provést císařský řez.

My sami jsme v bruselské Hopital d´Ixelles doktora vůbec neviděli. Milá porodní asistentka Isabelle se přišla jednou za čas podívat jak vše probíhá, po porodu mi dala miminko na hruď a mimo dvou minut při porodu placenty, kdy bylo u tatínka a rychle změřeno a zváženo zůstalo stále se mnou. Většina belgických nemocnic má certifikaci Amie bebé –baby friendly– na což je navázána řada rutinních pravidel (obvykle takových, která bych si v Česku dala do „alternativního“ porodního plánu – po porodu miminko nekoupat, okamžitý skin-to-skin kontakt s rodiči, rutinně, nenastřihávat, neurychlovat). Jedním ze zákonitostí porodnic je, že personál porodnice nesmí dítě odnést z přítomnosti rodičů, pokud k tomu rodič výslovně nesvolí či pokud není ohroženo zdraví dítěte. Porodní asistentky v Belgii studují čtyři roky, během studií pracují spolu s gynekology a jsou pak oprávněné sledovat těhotnou ženu po celou dobu jejího těhotenství, být u porodu a také provádět poporodní péči. Nás porodní asistentka Samantha před i po porodu navštěvovala doma. Její péče je pro stát levnější než péče doktorů a péče poporodní o matku i miminko je zdravotními pojišťovnami proplácena v plné výši.

Pokud bych si doktora u porodu přála, je to za příplatek možné. Je také možné domluvit se s konkrétním doktorem, s konkrétní porodní asistentkou nebo fyzioterapeutkou, které pak fungují jako duly a pomáhají ženě při kontrakcích. I porodní asistentky tu samy rodí své děti v porodnici, ač domácí porody nejsou penalizovány či pronásledovány tak jako v Česku. Pokud vše probíhá bez komplikací, do celého procesu nikdo nezasahuje, miminko je však průběžně monitorováno a žena vyšetřována, veškerá její přání jsou však vždy respektována.

Na poporodním oddělení jsou též jen porodní asistentky a po dvou dnech a před výstupem se přijde podívat na miminko pediatr. Žen na oddělení je však nejspíš mnohem méně než v českých porodnicích, takže personál má na všechny čas, neskutečně milé sage-femmes vyšetřují ženy, pomáhají s kojením a sledují, zda je miminko v pořádku. Nekonají se žádné ranní vizity – pokud je potřeba miminko prohlédnout, počká se až se samo probudí. Strávili jsme v porodnici nakonec plných pět dní, byl to jak hotelový pokoj pro naší malou tříčlennou rodinu. Třikrát denně přišlo –po tichém zaklepání– a jídlo a porodní asistentky přispěchaly poradit kdykoliv jsme na ně zazvonili. Jedná se o luxus daný možná vysokým počtem personálu, tím, že to však nejsou doktoři, ale porodní asistentky, není to celkově dražší. Především je ale za všech okolností možné k rodičům přistupovat s úctou a respektem – což by nejspíš mělo být samozřejmostí všude. V belgické porodnici všichni tolerují přání matky a otce a jednají s vámi jako s kompetetními rodiči, kteří mají právo rozhodovat (do míry neohrožující zdraví vaše či dítěte) o sobě i svém dítěti.

„Já prostě nemám odvahu nepřístrojových žen“ říká Jana Škopková v pořadu Pološero. České ženy, které si nepřejí nic více než přirozený porod musí jít do extrémů a mít odvahu rodit doma, do čehož jsou současným systémem tlačeny. Strach z toho, že váš názor nebude respektován, dojde k rutinnímu nastřižení či podání urychlovačů, a bude s vámi jednáno s despektem v tak zranitelné situaci jako je právě porod, žene české rodiče k volbě mezi porodem v porodnici nebo doma.

Podle naší belgické zkušenosti ale není vždy třeba volit mezi neosobním přístupem a bezpečím domova, být ženou přístrojovou nebo nepřístrojovou. Nemuset řešit tuto „Sofiinu volbu“ bych přála všem českým rodičům. Jsem přesvědčena, že Evropský soud pro lidská práva bude případ Ivany Königsmarkové a situaci v českém porodnictví posuzovat ve srovnání se standardy obvyklými v jiných Evropských zemích. Držíme Ivaně z celého srdce palce!

Karolína Babická