Milá Ivano,
když jsem Vás poprvé potkala, osobně jsem si Vás nazvala “Železnou Bohyní”. To bylo první, co mě napadlo, když jsem se s Vámi setkala.

Nyní se pokusím krátce vysvětlit proč: Železná proto, že jste pevná, a jdete přímo k věci, ale nespěcháte a jste trochu přísná, to pro pořádek věcí. A Bohyně proto, že jste vnímavá k našim prosbám, něžná a velmi, velmi zkušená.

Jak jsem potkala “Železnou Bohyni”

Na začátku léta 2006 jsem přijela z porodnice domů s překrásným synem. Byl dokonalý a já jsem v sobě cítila sílu být dokonalou matkou. Slunce zářilo a svět byl v rozpuku. Ale ouha po příjezdu z porodnice se projevil těžký stres, který jsme tam protrpěli. Teprve mi to začalo všechno docházet.

S porodem v porodnici jsem souhlasila pouze s příslibem, že si budu moct porodní polohu určovat sama, respektive já a mé dítě, které porodní cestou přichází. Asi je vám všem, kteří budete číst i tenhle příběh jasné, že se tak nestalo. Negativní průběh porodu v nemocnici, nebo porodnici tu popsalo již mnoho žen a u mě to bylo nejinak. Ale byla jsem mladá maminka, mé tělo bylo připravené rodit, syn byl také připraven se narodit a tak se tak stalo.

V porodnicích si asi myslí, že porodem to končí, stejně jako v pohádkách to končí svatbou. Ale všichni víme, že tady to právě začíná.

Přijeli jsme domů. Opět koukám, kde to jsem, všechno si prohlížím, a tak nějak se ptám, kde jsem vlastně byla a proč? Nadechnu se, vnímám. Je doba, kdy se miminko chce nakojit. V porodnici mi moc šancí nedávali, “Máte moc velká prsa a bradavky malé… tak to zkuste s kloboučkem…” Neplakala jsem, věděla jsem, že mám dítě nakojit, urážky mě nebolely… Dokud jsem nebyla sama doma. Předpovědi z porodnice o mém kojení se začaly plnit: “Ono to vůbec nejde!”. Cítila jsem, jak mě to začíná ovládat. Prsa jsem měla poraněná, jak se mi miminko přichytlo párkrát jinak, špatně nasazený klobouček udělal taky svoje. Zavolala jsem kamarádce: “Lenko, co mám dělat?” Dala mi číslo na svou porodní asistentku. Už jsem o porodních asistentkách slyšela. Určitě to bude správná cesta. Volám. Asistentka telefon zvedla: “Bohužel, nemohu přijet, tady máte číslo na kolegyni.” Obdivovala jsem souhru těchto žen. Tady mám číslo na kolegyni! Snad to zvedne, určitě…, kde beru tu jistotu?… vzpomínám si… takové “předtuchy” jsem mívala během těhotenství. Zvedla to, byla to Ivana Königsmarková: …“Právě jste přijeli z porodnice? Nemůžete nakojit? Jedu k Vám…”

Přijela do 30min. A já jsem potkala “Železnou Bohyni”. Byla klidná, okamžitě bylo znát, že Vás vnímá, že nemyslí na nic jiného, než na to, že přijela Vám pomoct, protože prostě ví, že to potřebujete, když jste volali. Ale “mazat se” s Vámi nebude. Jde k věci, proč přijela, ví, kde je problém, zjistí, pomůže, něco málo upraví, ukáže. Je jako strom: nohama pěvně zakořeněná a s hlavou otevřenou. Respektuje Vás a nechává vám váš prostor. Ví, že je na návštěvě, že je tu kvůli Vám, protože to potřebujete. Ne proto, že jste blbý, nebo máte “blbá prsa” (pozn. jak mi sdělili v porodnici) nebo něco neumíte…

Usmála se. “Tak co se děje?” začíná. “Ukažte. Ty kloboučky dejte pryč, miminko se vám dobře chytá. Nechte jeho, on si prso sám vezme.” radí. “Pojďte, takhle si sedněte, žádný problém tu není, ukážu Vám jak na to…”, pokračuje. Pak už jen sedí a sem tam koukne, jestli jsem v pořádku. Dá si venku cigaretu. Proč ne? Funguje to, jde to.

Opět se mi otevírá můj vnitřní svět, se kterým jsem se plně propojila v těhotenství a opět začínám slyšet můj vnitřní hlas a opět cítím nové pocity, které mi s mateřstvím proudí v těle.

Důvěra, Důvěra, Důvěra k mému dítěti. Kdy jindy mám svému dítěti dát důvěru, než teď?

Důvěra není za odměnu až uděláš tohle dobře, až budeš takový… Důvěra je z lásky.

Důvěra je Láska. Důvěra zavírá dveře strachu a pochybnostem “ty nebudeš takový(á), jak si představuji, ty nebudeš dělat to, co máš, zraníš mě, nebo už jsi to udělal(a)”.. Důvěra je přijetí, Důvěra jeto čím své dítě obdarovávám. Dávám mu ji ihned v čase jeho narození a vím to a chci to. Miluji jej a vždycky budu, protože ho od této chvíle znám, protože touto chvílí mu svobodně předávám svoji důvěru svoji Lásku.

Jsem tiše, mé dítě mám v náručí hezky, “bříško na bříško” pije si ode mne mléko, samo bez kloboučků (pozn. pomůcka pro kojení). Sedím pohodlně a cítím jak je vše co právě děláme prosté. Jak prosté je mé štěstí a jak prosté je blaho mého dítěte.

Ivana přijela ještě dvakrát po domluvě. Její přítomnost mi dávala prostor k znovunabytí své jistoty a klidu. Její přímé, praktické a laskavé rady vedly k mému spokojenému šestinedělí, na které ráda vzpomínám.

Jsem vám, Ivano, ze srdce vděčná.
Eliška